Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vilém Čok

Vilém Čok,*7.9.1961 - zpěvák, textař, baskytarista

 

Když maminka paní Čoková uplácela čtrnáctiměsíčního „Vilíčka“ rakvičkami, aby zazpíval za účelem nahrávky dětské hitovky „Ivánku náš“ či „Já mám koně“, ještě zcela jistě netušila, že tím pomalu, ale jistě, napomáhá ke vzniku kontroverzního českého showmana, baskytaristy, zpěváka, konferenciéra a baviče Viléma Čoka. Netušila ani, že se tato nahrávka později stane úvodem jeho alba Čok´o´láda (2000), které mapuje jeho několikaletou hudební činnost. I Čokova později vyslovená věta „To všechno spískala moje mamina, páč mi neměla cpát do kebule ty bigbíťárny,“ svědčí o tom, že Vilém měl v rodině s největší praděpodobností k hudbě více než blízko… :o)

Následky tohoto „systematického hudebního deptání“ nedaly na sebe dlouho čekat. První kapela z mládí nesla jméno ZIKKURAT, její existence je datována do let 1978 až 1981, a skládala se z muzikantů ve věku kolem 18 let. Hrála – jak jinak v té době – pod hlavičkou „pékáesky“ neboli Pražského kulturního střediska. První oficielní koncert Zikkuratu se konal 3. listopadu 1979 na Folimance. V kapele hráli Jiří Křivka (kytara), Vilém Čok (baskytara) a Tomáš Havrda (bicí). Občas si také nástoje střídali, takže Vilém si vyzkoušel současně i roli kytaristy, bubeníka či zpěváka. Důležitým okamžikem v jejich působení se stala jejich účast na „9. pražských jazzových dnech“ s písničkou „Disco 2000“. „Nevěříme tomu, že kvalitní nástroje hrajou samy, člověk se musí s nástrojem poprat, něco z něj dostat bez ohledu na kvalitu,“ říkali.Účast na jazzových dnech kapele pomohla – získávali poté více příležitostí k vystupování. Tisk se krátce po soutěži vyjadřoval o kapele jako o „největší seznaci 9. jazzových dnů“. „Experimentálně pojaté zvukové plochy blízké avantgardnímu jazzu či rockovým výbojům 70. let,“ tak byla charakterizována jejich hudba. Pro veřejná vystoupení měl Zikkurat připravené též převzaté skladby, například z repertoáru Ramones, Sranglers či Sex Pistols. Zikkurat si mimo jiné zahrál v pražské Lucerně, na Rokosce a u Zábranských… Kdosi napsal: „Viděl jsem v roce 1979 skupinu Zikkurat ve složení Křivka, Čok, Havrda…“ Koncert dýchl na posluchače pocit svěžesti, autor článku ho dokonce přirovnal k filmům Věry Chytilové – ať jsou o čemkoliv, vyjadřují pocit… V případě Zikkuratu pak pocit „bezbřehého klukovství“.

V roce 1981 provedl Vilém svůj životní přestup, když vystřídal Ondřeje Soukupa, odchodšího za zlatem ke Karlu Gottovi, v kapele Pražský výběr. Tato kapela přinesla do našich hudebních archivů spoustu originálních písní a na naše podia a do tehdejší muziky vůbec novou image, jíž smetla nekompromisně k zemi zkostnatělé tradice a nalajnovala si vlastní revoluční cestu. Od samotného vzniku kapelu provázely skandály týkající se jak produkce kapely, tak její image. Pražský Výběr byla kapela obdivovaná publikem a nenáviděná tiskem a komunistickými příkazy a zákazy, které později, v roce 1983 způsobily dokonce i zákaz činnosti. Výběru však nikdo nevzal jejich zviditelnění na hudebním poli – jejich „Hrabě X“, „Na václavskym václaváku“, „Pražákům je hej“, „Zubatá“ či „Olda je přítel můj“ se staly kultovními „hymnami“ mládeže.

V letech 1984 až 1986 Vilém opět brázdil vodu s jinou kapelou – stal se jí MOPED, v čele se zpívajícím kytaristou Vojtou Hubingerem. První vystoupení se uskutečnilo začátkem srpna roku 1984.Tisk je vcelku dost bral – 29. prosince 1985 s názvem „Příliš málo nového na naší amatérské scéně“ píše o přehlídce „3. ročníku nejlepších rockových amatérských i profesionálních skupin ze všech krajů Československé republiky“. Tento rockový „maratón“ se odehrával v pražském Paláci kultury, kde se dvě desítky kapel po tři večery snažili upoutat odbornou porotu. Měli na to k dispozici pouhých 30 minut. Hlavní cenu si odneslo trio Moped. „Tito hudebníci nechávají na jevišti řečeno sportovní terminologií doslova vše. Svým agresívním stylem bez vedlejších příkres musejí upoutat každého,“ píše kupodivu chvalné ódy tisk. Kapela zde ukořistila i trofej navíc – cenu PKS za nejlepší skladbu, kterou se stala písnička dvojce Hubinger/Čok s názvem „Pro peníze peníze“.

Pro mnoho fanoušků doslova posvátnou modlou se pak stali STROMBOLI – kapela založená Michalem Pavlíčkem, v níž se Vilém pohyboval v roli hostujícího zpěváka a autora textu nejkultovnější písně Ó hory, ó hory.

Čokova popularita spolu se známými kapelami stoupala strmě výš – namátkou připomeňme prestižní soutěž Zlatý slavík, kdy v roce 1987 získal v kategorii zpěváků 17. místo s celkem 1260 hlasy. O rok dříve byl pouze o stupínek níž, na 18. místě. Když se však ohlédneme zpět, tak v roce 1985 byl na pouhém 70. místě a v roce 1984 se do první stovky nedostal vůbec.

V roce 1986 dostal Pražský Výběr povolení opět veřejně vystupovat a v roce 1988 vydává své první album pod názvem Výběr. Toto „první“ album však nebylo skutečně první. To opravdu první s názvem „Straka v hrsti“ bylo natočeno už v roce 1982, ale oficielně v té době však vydáno nebylo. Když se později roku 1988 tak stalo, bylo již tak slavné a tak známé, že ho lidé kupovali jen kvůli tomu, aby ho měli na vinylovém kotouči, neboť hudbu z něj měli jiš dávno vrytu pod kůží z tisíců načerno okopírovaných kazet.

I když během dvou let odehrál Výběr desítky koncertů, přesto docházelo k jisté stagnaci… Michal Pavlíček se nadále věnuje Stromboli, Klaudius Kryąpín odjíždí do Austrálie a Vilém Čok přemýšlí o založení svého vlastního projektu.

Koncem roku 1988 pak vzniká jeho vlastní skupina s názvem NOVÁ RŮŽE. Tato „supergroup“, jak ji v prvním otištěném článku nazvali, vydala v roce 1990 a 1991 dvě na tehdejší dobu více než nadprůměrná alba označená krátce „Nová růže“ a „Nová růže ´91“. V kapele se setkali opět dobří hudebníci – Kromě Čoka (baskytara, zpěv) kapelu tvořil Petr Roškaňuk (kytara), Franta Hönig (bicí) a Ota Baláž (klávesy, saxofon, zpěv). Jejich skladbu „Anděl fantazie“ asi není třeba zvlášť připomínat, za zmínku však jistě stojí, že v té době Výběr nebyl ještě zcela „rozpuštěn“, nebylo rozpuštěno ani Tango Miroslava Imricha, se kterým část Nové růže dojížděla koncerty. Odborní kritici i hudební fanoušci na adresu kapely nešetřili chválou. Interní záležitosti byly však příčinou rozpadu kapely bohužel v době silného vzestupu její popularity.

Dalšímprojektem bylo DELIRIUM (1992). V tomto sdružení došlo na postu muzikantů ke změně jen jednou, nejprve vystřídal za bicími Daniel Šůra (ex JOHN DOVANNI) Františka Höniga a o rok později Petr Henych (ex JOHN DOVANNI, KREYSON) u kytary Standu Jelínka. Od té doby (rok 1996) takto kapela fungovala do roku 2000, kdy Vilém vyhlásil oficiální pauzu, původně na jeden rok, ale vyklubaly se z toho roky čtyři. Nejzásadnějšími songy prvního období Deliria jsou „Delirium“, „Mám na tvý IQ dvojí lék“, „Diskoška“, „Ná ná ná“, „Holky rohypnolky“, ze druhého pak „Braň českou zemi“, „Hlídej svou tvář“, „Vykropim si kedlubnu“, „Andělé mě volaj“, „Šílim“.

V roce 1997 se opět schází Pražský Výběr, aby natočil zatím poslední řadové CD Běr, k němuž bylo odehráno 6 velkých koncertů ve sportovních halách větších českých měst. Zajímavostí celého tour bylo, že předkapelou Výběru bylo Delirium, takže Vilém dělal předskokana sám sobě a na podiu musel tak každý koncert strávit skoro 3 hodiny. Na podzim 2003 bylo možné Pražský výběr vidět opět pohromadě - poprvé po delší době vystoupil jako host na koncertech soutěže Jim Beam Music a v roce 2004 vyráží na koncertní turné...

V roce 2001 začal Vilém připravovat nový projekt s pracovním názvem „Běž pro ty šproty“ s klávesistou Zdeňkem Budíkem a z předchozího období setrvávajícím kytaristou Petr Henychem. Název DELIRIUM zaniká a je tu nová kapela s názvem BYPASS. Celou sestavu doplňuje nový bubeník Franta Poborský, neboť dlouholetý spoluhráč Daniel Šůra ukončil bubenickou karieru ze zdravotních důvodů.

Na podzim roku 2003 se opět dává dohromady Pražský Výběr, nejprve jen pro pár koncertů v rámci hostování na finálových koncertech soutěže hudebních talentů Jim Beam Music. Bubeník Klaudius Kryšpín se vrátil z Austrálie a Pražský Výběr začal koncertovat naplno na rockových festivalech a jiných akcích. Na začátku roku 2006 si PV dává další timeout s tím, že bude pracovat na novém albu a potažmo novém koncertním repertoáru.

Skupina BYPASS od roku 2005 rovněž naplno koncertuje.

Jedno je jisté. Všude, kde se zjevil Vilém, čišelo to provokací a stylem „jít svou cestou“. Našel k tomu prakticky vždy ochotné spoluhráče a kamarády, kteří s ním do vlaku naskočili… Co dodat závěrem? Snad jen pár sucharovitých faktů, pokud by měl o ně přece jen někdo zájem. Vilém Čok slaví narozeniny 7. září, narodil se v Mladé Boleslavi v roce 1961, má manželku Janu a syny Michala a Filipa. Vyučil se strojovým mechanikem na SOU telekomunikací. Kromě účinkování v kapelách ho bylo možné vidět v několika muzikálech (Pěna dní, Kráska a zvíře, Krysař, Jesus Christ Superstar, Mrazík, Johanka z Arku a Excalibur). Hrál ve filmu V žáru královské lásky, Pražákům těm je hej, několik měsíců uváděl v televizi soutěž Rychlý prachy jako nástupce Petra Rychlého.

Autor: ivka

zdroj Osobnosti,cz

Tetování, boty s třásněmi a feferonky na krku: Nejdivočejší dědeček (53) českého šoubyznysu se s věkem nemění

25. ledna 2015 12:25

Třiapadesátiletý Vilém Čok (53) je duchem stále mlád, a tak ani jeho tělesná schránka s věkem příliš nerezaví. Už pár desítek let se také stejně - dost extravagantně - obléká, což k iluzi neměnnosti přispívá. Takže když dorazil na oslavu padesátin kamaráda Kamila Střihavky, vypadal on jako ten mladší.

 
 
 

Kulatiny Střihavka oslavil 20. ledna velkým koncertem s hosty. Čok byl právě jedním z nich a byl nepřehlédnutelný nejen díky hlasovému projevu, ale také díky střapcům na vysokých botách nebo řetízku s přívěsky ve tvaru feferonek. Zpěvák už je přitom dědečkem, ovšem rozhodně nekonformním.

Byl to právě Čok, kdo zahájil koncert, a to explozí kadibudky. „Vyskočím na pódium z Toi Toiky, která vybouchne. Kamil si to takhle vyžádal, je to součást mé koncertní show, on to viděl na internetu a líbilo se mu to. A co bych pro něj neudělal,“ řekl Čok, jenž svému příteli k jubileu daroval putovní knihu o penisech. „I já jsem ji dostal k padesátinám a očekávám, že ji Kamil pošle dál,“ dodal zpěvák. 

 

Jana Hofmanová, Super.cz

8. března 2015 • 05:00

Zpěvák Vilém Čok: Dva měsíce »pekla« mu změnily obličej a přinutily ho čichat rum!

Vilém Čok se prý po dvou měsících docela změnil.
Vilém Čok se prý po dvou měsících docela změnil. (Aha! - Daniel Černohorský)
 
 
 
 

Krušné dva měsíce zažil hudebník Vilém Čok (53). Od začátku roku držel velkou, a nutno dodat, že pro rockera tělem i duší také dost drsnou, detoxikační kúru. V čem spočívala? Ani kapka alkoholu a kávy, jenom voda, čaj. Je to už jeho tradiční novoroční rituál, který drží neuvěřitelných čtrnáct let.

 

„Konce roku mám pracovně velmi nabitý, hodně schůzek a slavení. Tak mi přišlo ideální to vždycky vykompenzovat detoxikační kúrou. Když jsem to poprvé vydržel, měl jsem z toho obrovskou radost a cítil jsem se velmi dobře. Tak jsem si z toho udělal pravidlo.“

Pokolikáté jste tohle letos držel?

„Počtrnácté. Dokonce jsem dal dvakrát i tři měsíce, ale to už bylo pro mě trápení, takže jsem se vrátil na původní časovou normu…“

Míváte během té doby absťák? Po čem se vám v tu dobu nejvíce stýská a nemůžete si to dát?

„Možná první dva týdny jsem trochu neklidný, ale potom to přejde. Jsem potom vyklidněnej. Alkohol člověka zrychluje a je zajímavý na sobě pozorovat ten rozdíl před abstinencí a v ní. Nemůžu ale říct, že bych neměl choutky se napít. Když to nemůžu vydržet, jdu k láhvi, čuchnu si, zašpuntuju a je klid. Tohle se mi letos stalo dvakrát. Pokaždý jsem bez problémů odolal. Miluju kvalitní rumy, například Diplomático nebo Malteco, to byly právě ty láhve, ke kterým čuchám a těším se…“

Vyhýbáte se ty dva měsíce i hospodám, kamarádům? Prostě prostředí, kde hrozí, že byste podlehl a nějaký ten alkohol si dal?

„Ano, hospodám se vyhýbám s jedinou výjimkou. Chodím hrát už několik let pravidelně kulébr, a to si dám nealko pivo nebo vodu. Na žádný jiný pařby nechodím, to nemá cenu, vždyť bych těm lidem po hodině už nerozuměl.“

Jak dlouho byste detox byl schopný vydržet?
„Záleží na okolnostech. Při zdravotních problémech, kdy člověk musí, je to lehčí. V mém případě nemusím, ale chci.“

Jak se po těch dvou měsících cítíte? Pociťujete na sobě nějakou změnu?

(smích)… Cítím se skvěle, mám víc energie, ráno vstávám brzo. Těsně před koncem každého detoxu si nechávám dělat krevní rozbor. Ten i letos dopadl na výbornou.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář