Jdi na obsah Jdi na menu
 


Robert Musialek

Robert Musialek,*24.4.1978- zpěvák                             

Narozen 24.4.1978 v Ostravě.

V r. 2000 absolvoval muzikálové herectví na JAMU v Brně, poté studoval dějiny umění a etnologii na FF MU v Brně.

Hostoval v Divadle Polárka a Městském divadle Brno, kam v listopadu 2005 nastoupil do angažmá, které ukončil na závěr sezony 2005/2006.

Je členem Divadelního spolku Slawjena.

 

 

 

V našem divadle ho uvidíte v roli Nathana P. Nathana ve hře PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD

absolvoval muzikálové herectví na JAMU a bakalářské studium dějin umění a etnologie na FF MU v Brně
účinkoval (a dílem stále účinkuje) v Městském divadle Brno
Divadle Polárka
G-Studiu
Moravském divadle Olomouc
Divadlením spolku Slawjena, kde vesele fušoval i do psaní her a do režie

výběr z divadelních rolí (ty televizní totiž nestojí za řeč...):
Muž z kraje La Mancha - Hospodský
Hair - Steve
Kdyby tisíc klarinetů - Jonáš
Šumař na střeše - Perčik
1+1=3 - Bobby
Habaďůra - Eric Swan
Rybovka - Prašskí flastenec Ulrich
Divanovela - Don Pepé, Zdeněk, Dr. Cvach

 

  aktuálně působí v Národním divadle Brno jako člen sboru Janáčkovy opery a v Malém divadle komedie jako kulturní ochotník, dobrovolný herec a ne úplně dobrovolný umělecký šéf...
  A ještě něco chytrého na závěr. Nebo aspoň blbého. Nebo aspoň něco. No nic. Tak snad jen, že hloupí Honzové by si neměli hrát na rytíře a že draka je vždycky nutno důkladně zneškodnit. Tečka.

zdroj maledivadlokomedie,cz

 

 

Rozhovor s Robertem Musialkem

F.:Díky Slawjeně máš zkušenost s hraním na různých jevištích, jak se Ti hrálo letos na festivalu ,,Mezi ploty“ na trávě?

R.:To byla výborná zkušenost. Já už jsem tam kdysi před léty hrál. Je to zvláštní, člověk musí počítat s okolím, s ruchy, které se vyskytnou, a ta atmosféra je taková uvolněnější. Čili člověk musí být připravený. Ale když s tím do toho jde, tak se pak můžou objevit momenty, které představení dělají trošku netradiční zážitek. Jak pro herce, tak pro diváka. Takže já myslím, že to bylo fajn. My jsme s tím byli docela spokojení. V něčem je to horší, v něčem lepší. To se člověk musí přizpůsobit.

F.:Proč jste vybrali pro ,,Ploty“ Katabázi?

R.:Asi by bylo dobré příště, jestli se budeme účastnit, přímo udělat něco pro to prostředí a pro ten plenér. Katabázi, co jsme hráli, tu máme normálně na repertoáru a vybrali jsme ji hlavně pro to, že to bylo technicky nejjednodušší a že tam bylo nejmíň lidí, čili nejmíň možných časových kolizí.

F.:V Ostravě jsi navštěvoval hudebně-dramatické studio HADES , byla tedy JAMU jasným cílem?

R.:Já jsem chtěl jít hned po základní škole přímo na konzervatoř, jenže v Ostravě se neotevíral dramatický obor. Tak jsem šel na gympl, ten jsem potom dostudoval a během gymplu jsem chodil právě do toho havířovského souboru HADES. No a potom jsem šel na JAMU.

F.:S jakou představou jsi se hlásil na JAMU? Přemýšlel jsi už tenkrát nad vlastní autorskou tvorbou?

R.:Tak to vůbec. A hlavně, já jsem se hlásil na činohru, a tam jsem nějak neprošel. Ale dostal jsem potom šanci na muzikálu a tam jsem se dostal. No a v prváku jsme se potkali s Jirkou Resslerem. Mluvím o něm proto, že v podstatě tvoříme teď hlavně spolu. Ale až do toho čtvrtého ročníku jsme neuvažovali o tom, že bychom něco takového dělali, navíc když já jsem byl ve druháku, Jura školu přerušil. Až když jsem ve čtvrťáku absolvoval, tak přišel s Vítkem Šujanem s takovým nápadem udělat divadlo. Jejich divadlo, co napsali podle rodokapsu. Takový jakoby jevištní western. No a já jsem se k tomu připletl a od té doby (od roku 2000) to už tak spolu táhneme.

F.:Po absolutoriu na Jamu jsi se ale rozhodl pro pokračování ve studiu na filozofické fakultě MU (v oborech Dějiny umění, Etnologie)…

R.:Mě teda dějiny umění zajímaly docela dlouho. A i když jsem se hlásil na JAMU, tak jsem se hlásil zároveň tady na fildu, na dějiny umění. Tenkrát mě nevzali, v době přijímaček jsem už byl přijatý na JAMU, tak jsem se na to opravdu vykašlal a šel jsem tam spíš pro zkušenost. Ve čtvrťáku jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli chci u divadla zůstat naplno, tak jsem to zkusil na tu fildu. Hlavně kvůli dějinám umění, etnologii jsem si vzal jako druhý obor, protože dějiny umění nešly studovat jednooborově – tenkrát, nevím, jak je to teď. No a tak jsem se ocitl na fildě.

F.:Uplatňuješ to teď nějak?

R.:No teď to nějak výrazně neuplatňuju. Teď je to vyloženě koníček. Když zbude čas, tak si sem tam něco přečtu nebo někam zajdu na něco se podívat.

F.:Jaký jsi byl student?

R.:No já myslím, že jsem byl svědomitý student. Teda ono jak kde, třeba jsem chodil na jazykovou, tam jsem třeba propadl. Taky jsem studoval pět roků housle, tam jsem zase chodil za školu. Ale v takovém tom hlavním plánu bych řekl, že tam jsem byl poměrně svědomitý. No! Pokud jsem schopen posoudit.

F.:No a jak se pak cítíš v roli repetenta Čestmíra Brusinky v Concertu?

R.:Aha. Tak to je v podstatě taky svědomitý člověk. On má pocit, že všechno umí a že se to naučil, že to ovládá, takže já si myslím, že je to role úplně pro mě, v podstatě. Taky jsem si ji psal sám.:)

F.:Nelitoval jsi někdy, že jsi se ,,upsal“ Slawjeně, odešel z angažmá MdB?

R.:Myslím, že je ještě poměrně brzo bilancovat. My jsme měli vždycky takovou touhu zkusit dělat to naplno. A před rokem jsme dostali příležitost. Přemýšleli jsme o tom, uvažovali jsme co a jak, zvažovali plus a minus. Museli jsme se rozhodnout poměrně v rychlosti, ale myslím si, že bychom později litovali, kdybychom to nezkusili. Ať už to dopadne jakkoliv. Určitě je dobře, že jsme to zkusili.

F.:Někde jsem četla, že nejlepší divadlo vzniká z nouze. Stalo se někdy, že jste měli jako autoři před nějakým termínem a neměli jste ani řádek?

R.:Tak to se nám stává hodně často, a ono je potom umění, když se něco povede odimprovizovat, tak to zafixovat a zopakovat. To je potom těžší. My jsme, myslím, docela dost dobře kovaní v improvizování, protože některé ty naše pořady byly na improvizaci vyloženě založeny. Ještě když jsme hrávali v Polárce a v Barce, tak to jsme jenom načrtli nějaký scénář, pořadí písniček nebo námět a určité záchytné body. Jeli jsme, odzpívali jsme písničku, pak byla scénka a tak to bylo celý odimprovizovaný. Ne že bychom na to nějak sázeli, ale když se nám něco nepovede dotáhnout nebo nejsme s něčím spokojeni a přesně nevíme, jak to udělat, tak to prostě necháme tak. Na tom představení se většinou něco povede, vždycky z toho něco vykřešem. No a buď je to dobrý, nebo špatný. Když je to špatný, tak zkusíme příště něco jiného, když ne, tak to zkusíme zafixovat. A je to.

F.:Takže když nastane v nějaké hře okno, nemáš problém si improvizací vypomoct…

R.:Jo, tak záleží na tom, jestli je to „pevná“ komedie. Třeba jestli je to Habaďůra, tak tam se improvizuje samozřejmě hůř, když je ten text daný, než v komedii, která je řekněme postavená na tom, co si kdo vymyslí a s čím kdo přijde. Tam s tím člověk tak nějak počítá. Když člověku vypadne text v té Habaďůře nebo v jakékoliv komedii nastudované podle pevného scénáře, tak ho to přece jenom trošku vyhodí, ale musí pochopitelně zapnout a něco vymyslet. Ono se vždycky něco dá.

F.:Stalo se Ti ale, že jsi někdy na jevišti opravdu nevěděl kudy kam?

R.:Nóóó, to si teď ani nevybavím. Myslím, že ne. Buď mě z toho někdo vysekal, anebo jsem se vysekal sám. Myslím si, že nějaký vyloženě průser se mi nestal. Si to zaklepu, ať se něco nestane dneska.:)

F.:Jak jsi na tom s pamětí? Máš v hlavě kromě spousty textů a nápadů místo na věci, jakými jsou třeba narozeniny a svátky svých blízkých a jiné podobná data?

R.:Narozeniny těch nejbližších si pamatuju. Sem tam si pamatuju i těch méně blízkých. Myslím, že ta paměť docela slouží, musím zase zaklepat. Mám teda špatnou paměť na jména, musím říct. Ale to mám prostě tak nějak vyloženě dané, že když člověka nevidím, nějakou dobu spolu nejsme, ani na něho nějak nevzpomínám, tak si nemůžu vybavit jeho jméno.

F.:A s texty jsi na tom jak? Učíš se rychle?

R.:Jó, poměrně jó.

F.:Když si vezmu ten text v Katabázi, tu přednášku, to je docela šílený.

R.:No jo, ale s texty zatím problém nemám a doufám, že mi to vydrží. Někdy se to poplete. Musím si to vždycky před představením zopakovat. Třeba teď na těch ,,Plotech“ tam bylo málo času, mysleli jsme, že si to předtím s Jiřím projdem. No nakonec k tomu nedošlo a potom jsme lovili a byly přeřeky. Jde to poznat, když si to člověk nezopákne, nebo aspoň u mě to poznat je.

F.:Ale tak ono je všeobecně známo, že publikum je za přeřeky a okna vděčné. Přece jenom je mu ten herec tak nějak blíž…

R.:No to jsme byli opravdu blízko, to odpoledne jsme byli přímo v hledišti!:)

F.:Ve Slawjeně působíš jako autor, herec, režisér, umělecký šéf aj. Je toho hodně. Jak to kloubíš všechno dohromady?

R.:Tak to jsou nějaké pojmenování určitých funkcí, které člověk dělá do kupy při tom provozu. To, že vymýšlíme, že v tom hrajeme, to je takové kloubení celého toho autorského divadla. Člověk musí vědět, co se kde děje, a musí dělat i věci mimo ty umělecké, musí dělat co se týče vyřizovaní práv a dělání programů a tady ty věci, které s tím souvisí. Všechny.

F.:V Off Side Story si děláte dokonce i techniku, kdy si během představení přestavujete scénu…

R.:Ale tak to jó. Ale to je v rámci děje, kdy tam nemusíme mít dalšího člověka navíc.

F.:A nebrzdí to nějak, nedělá to neplechu?

R.:Tak neplechu to dělá, poněvadž zrovna Off Side Story nemáme úplně zažité, ale je to jenom o upřesnění. To se musí upřesnit a neplechu to dělat přestane.

F.:Čeho byste chtěli se Slawjenou dosáhnout?

R.:No tak v první řadě bychom asi chtěli dosáhnout toho, abychom vešli v takovou větší známost. Aby na nás lidi několikrát za měsíc přišli, abychom naplnili divadlo, nemuseli jsme doplácet, abychom se nějak s tou Slawjenou uživili. Asi toho bychom chtěli dosáhnout. To je takový cíl, nevím jestli hlavní... Zatím to v podstatě zkoušíme, jestli to vůbec bude možné takhle naplno opravdu rozjet. Za ten rok se to asi moc nepozná, musíme ještě nějak vydržet... Náš hlavní cíl je, aby se to lidem líbilo, abychom potěšili a abychom z toho měli my dobrý pocit, diváci dobrý pocit, aby to bylo takové v pohodě.

F.:Je skoro konec divadelní sezóny a Slawjena má za sebou první rok jako profidivadlo. Jak bys tuto sezonu zhodnotil?

R.:(hluboký povzdech) Objevilo se hodně překážek. Takových, s kterýma jsme ani na začátku nepočítali. Prostě problémy úplně nejrůznějšího druhu, některé teď řešíme a s jinými vlastně ani pořádně nevíme, jak se popereme. Uvidíme, jak to dopadne a jakým směrem budeme Slawjenu moct protěžovat dále. Nevím, jestli bych tomu dal vyloženě plus nebo mínus. Je to někde mezi. Zkoušíme a myslím si, že opravdu po tom roce je těžko říct. V určitých věcech je to na dobré cestě, některé musíme přehodnotit, někde jsme šlápli úplně vedle, je toho moc.

F.:Divadelní spolek Slawjena už má za sebou 7 let existence, změnili jste nějak za tu dobu svůj styl tvorby?

R.:Určitě. Někam se to posunulo, je to tedy dáno několika faktory. V průběhu těch sedmi let se vykrystalizovala určitá skupina lidí, která tvořila řekněme jádro, tu Slawjenu, a sem tam jsme někoho přizvali ke spolupráci, někdo se tam ukotvil víc, někdo tam přišel jednou apod. No a myslím si, že velký zlom nastal tedy teď od toho loňského roku, kdy jsme začali oslovovat i kolegy z divadel, kteří s námi do té doby nedělali. Naopak lidi, kteří s námi dělali předtím, třeba měli různé rodinné záležitosti, nebo zase neměli čas tolik zkoušet. Tím se trošku proměnila a rozšířila ta skupina lidí. No a taky jsme začali dělat adaptačky, což jsme předtím nedělali, předtím jsme vyloženě dělali autorské divadlo.

F.:Máte nějaký okruh diváků, které chcete svou tvorbou oslovit?

R.:Tak chtěli bychom být pro všechny, ale to asi nejde. Nevím, jestli se to dá nějak specifikovat věkem nebo profesí. Myslím si, že můžeme být divadlo, které osloví studenty. Jsme divadlo docela netypické, netradiční a ne každý to asi skousne. Ti studenti jsou přece jenom otevřenější různorodějším podnětům a že jsou v tomhle jakoby přizpůsobivější, ale kdokoliv, kdo má mladého ducha a je ochotný vnímat věci třeba i mezi řádky a věci ne úplně běžné, věci, které ho obklopují, takový divák si může z představení leccos odnést. Nejen se pobavit, může se i něco dozvědět.

F.:Máš zkušenost s různými typy publika (od diváků Městského divadla přes dětského diváka v Polárce až ke studentskému divákovi tady), který divák ti nejvíce vyhovuje?

R.:To zas nevím, jestli se to dá nějak přesně klasifikovat. My když teď hrajeme, třeba pro střední školy, tak jedno publikum je úplně vynikající, vnímá, reaguje a dává řekněme pozor a jiné publikum třeba vůbec ne. Tam se člověk může snažit, oni se baví, posílají si SMSsky nebo já nevím co a vůbec je to nezajímá. Opravdu záleží vyloženě na těch lidech v publiku. Ani bych neřekl, jestli jsou to študáci, nebo lidi na večerním představení. To večerní představení se taky může lišit, taky teda samozřejmě záleží na tom, co předvedeme my. Ale s tím večerním publikem máme nejlepší zkušenosti. Protože to jsou většinou lidi, kteří už chtějí na to divadlo přijít a chtějí dávat pozor, kdežto ti študáci jsou hlavně rádi, že se ulejou ze školy. A právě oni jsou tady k tomu takoví kritičtější. Buďto je chytnem, nebo ne. A u dětí se to vůbec pozná, jestli je to představení vtáhlo, nebo jestli je to nezajímá. A dají to najevo tím, že nedávají pozor. Myslím si, že děti jsou toho takový dobrý indikátor. Ono je taky rozdíl hrát pro děti a pro dospělé. Každé to představení chce trošku jiný styl nejen divadla, ale i hraní. Ale zas takové zkušenosti nemám, abych to mohl nějak zobecňovat.

F.:Jako autoři píšete hru a předpokládáte, jak bude divák reagovat. Stalo se Vám někdy, že divák zareagoval jiným způsobem nebo nezareagoval vůbec?

R.:Jasně, to se stane. Když to píšeme tak se spíš řídíme sami sebou, co se nám zdá vtipné, prostě počítáme, že se tomu budou smát eventuelně i lidi. Někdy si teda ani nemyslíme, že by se tomu mohli smát, a zasmějou se. A někdy naopak si myslíme, že je to dobrý fór, a lidi to vůbec neberou. To je různý, ale při tom psaní se orientujeme podle sebe.

F.:Překvapila nebo rozhodila Tě někdy nějaká reakce diváka popř. zvířete:)?

R.:Tak to záleží na tom, jak je na to ten člověk připravený, tak třeba na těch ,,Plotech“, jak tam začal ten pejsek štěkat tak docela do rytmu, tak tam se to v podstatě hodilo a dalo se to dobře zpracovat. Někdy to člověka překvapí a neví honem, co má říct, já třeba zase rád zareaguju. Když je nějaká reakce z publika, tak se snažím něco vymyslet a v tu chvíli člověka buď něco napadne, nebo ne. Ale někdy to nejde, tak člověk to přejde a jde dál. Je to různý. No ale nějakou konkrétní, jestli máš na mysli, to bych musel povzpomínat.

F.:Takže se neděsíš, když v publiku někdo zareaguje…

R.:To ne. S tím se musí počítat, obzvláště na tom malém divadle nebo na menších scénách si myslím, že se s tím musí počítat. Nebo alespoň my s tím počítáme. My jsme vždycky dělali takové divadlo, které je trošku s tím publikem v kontaktu, které se v některých pasážích obrací na diváka. Je to takový trošku princip dialogu jeviště s hledištěm. Někdy. Samozřejmě. Někdy ne. Někdy je dobrý, když do toho ten divák nemluví a když dává pozor, a když už zareaguje, tak je na nás, jestli uznáme za vhodné teda taky nějak zareagovat a jestli člověka něco napadne nebo ne.

F.:A když srovnáš tady tu malou scénu v Géčku s Hudební scénou Městského divadla?

R.:No jak se mně hrálo? V pohodě. Odpovím přímo na otázku.:) No ale asi myslíš ty reakce diváků.

F.:No tak všeobecně, přece jen je to rozdíl Géčko a Mdb…

R.:On ten kontakt s publikem je tady samozřejmě těsnější. Tady v Géčku třeba není orchestřiště a ten prostor je menší, člověk stojí přímo u diváka, takže i proto je ten kontakt s publikem možný těsnější. V Městském to jde pochopitelně taky, to už člověk oslovuje těch lidí víc a já myslím, že jsem tam ani žádný takový typ divadla nedělal nebo žádnou takovou roli neměl. No i když, řekněme v Klarinetech, tam se taky bavíme s publikem. Já myslím, že je to otázka hlavně publika, jak jsou reaktivní a jak my je dokážeme k té reakci vybudit, když tu reakci chceme. Otázka těch řekněme libovolných reakcí publika, ta je zase jiná,to si myslím, že se lidem líp reaguje tady v tom malém prostoru.

F.:Býváte s Jirkou Resslerem i průvodci večera. V jaké úloze se cítíš líp? Když jako moderátor jsi sám za sebe nebo si radši, když se můžeš ,,schovat“ za roli?

R.:Pro mě je to moderování těžší. Já mám radši, když můžu být v roli a když nejsem na jevišti přímo za sebe. Moderování přece jenom vyžaduje i trošku jiné schopnosti než herecké a myslím si, že já nejsem na to moderování úplně dělaný. V recitálu Soni je to zase něco trošku jiného. My tam sice jsme s Jirkou za sebe, ale je to trošku hra, protože se hodně pohybujeme jakoby v imaginární rovině, vymýšlíme si. Není to úplně standardní moderování, ale dělali jsme tady i věci, kde člověk opravdu moderuje. Třeba předávání cen. Je to prostě trošku něco jiného a v tom se už necítím dobře.

F.:Tak když jsme u recitálu Soni, tak tam asi hodně využíváte tu improvizaci…

R.:Tak tam si vždycky řekneme, co bude, a je to úplně jednoduše postavený na tom, že přivítáme diváky, potom přijde vždycky nějaký host od Soni a toho vyzpovídáme. To si uděláme nějakou osnovu a podle jeho reakcí to s ním doděláme. No a potom přednášíme samozřejmě básně Františka Krtka, slavného českého básníka, a to v podstatě jenom najdeme a přečteme.

F.:Dostala jsem za úkol zjistit, zda nehodláte nějaké básně uveřejnit.

R.:Ono jich zatím moc není, ale klidně můžeme. Můžeme to hodit na stránky, samozřejmě uděláme rádi reklamu Františku Krtkovi, určitě si to zaslouží.:)

F.:Máte v úmyslu Slawjenu rozšírit i do dalších měst? Četla jsem, že vyrážíte i mimo Brno.

R.:Ano. My jsme jezdívali už když jsme fungovali na té zájmové bázi. Byli jsme v Ostravě, v Býkovicích, ve Vyškově… Teď jezdíváme se školními představeními, třeba jsme jeli do Boskovic, Blanska, teď je naplánovaný Kunštát. To je teda normální večerní představení. Čili jezdíme takhle ven, ale týká se to spíš teda dopoledních představení pro školy.

F.:Dle vašeho dramaturgického plánu jsme se měli dočkat ještě inscenací Divanovela a Viktor a Hugo jsou bídníci, ale chybí i v červnovém programu.

R.:Ano, to jsme nějak nezvládli. To byla trošku chyba naší úvahy. Takové velké oči, co se týče toho, kolik toho stihneme napsat. Nicméně Divanovelu bychom měli udělat do konce kalendářního roku a Viktor a Hugo, nevím jak na tom jsou, protože to by měl dělat Víťa. Divanovela je projekt můj a Jirky. To teda můžu s čistým svědomím říct, že to se nám prostě nepovedlo dotáhnout.

F.:Divanovela by měla být parodie na telenovely. Kolik jsi jich viděl?

R.:Tak celou jsem neviděl žádnou. Já teda přesně nevím, jak se to všechno jmenuje, ale myslím si, že ony jsou tak docela na jedno brdo. Nerad bych se třeba někoho dotknul, ale myslím si, že ten princip je pořád stejný, že to snad člověk ani nemusí vidět všechno. Že se člověk podívá tak na dva, na tři typy a že ví, o čem to asi je. Ale viděl jsem. Sem tam jsem viděl třeba i tři díly po sobě.

F.:A co tedy Slawjena pro diváky připravuje v nejbližší době?

R.:V nejbližší době? No měla by to být ta Divanovela. Chystáme se taky uvést dvě aktovky. Jedna aktovka Woodyho Allena a jedna aktovka Harolda Pintera, takže takový večer dvou jednoaktovek. Což jsme vlastně také chtěli uvést tento rok. Ale trošku jsme zápasili s právy a úplně se nám to nepodařilo doťuknout, takže doufejme, že se to podaří ten příští rok. Takže bychom rádi udělali tady toto plus ten Viktor a Hugo, to jsou zatím tři takové věci, kterých by se diváci měli dočkat. Zatím s tím zbytkem spekulovat nebudu, něco v plánu máme, ale to si nechám pro sebe.Určitě bude těch novinek míň, než ten letošní rok.

F.:A Kontrabasabas plánujete nastudovat v té původní verzi?

R.:Tak já bych rád. To si myslím, že jsme v tom nastudování udělali trošku krok stranou. Měl by se nastudovat znova v plném obsazení. My jsme tam hráli tři lidi dvojrole, to tomu moc nepomohlo, lidi tam potom opravdu chyběli a není to na 100%. Chtěl bych to ještě udělat, uvidíme, jak se domluvíme.

F.:Chodíš se dívat i na představení jiných divadel?

R.:Sem tam zajdu, teď ani nevím, na čem jsem byl naposled. No byl jsem na Labyrintu v MdB a v Hadivadle. Chodím, sem tam jo, ale maličko.

F.:Která schopnost či nadání Ti scházejí a mrzí Tě to?

R.:Která schopnost? Já mám spíš nějaké schopnosti navíc, například mám schopnost být poměrně líný a musím se opravdu přemlouvat, abych šel něco dělat. Třeba věci, které mě nebaví, odkládám a až je to nezbytně nutné, tak je udělám. Nemám prostě nějaký motor k tomu, abych to překous a šel to udělat hned, abych to měl za sebou. Ale jinak, to je poměrně těžká otázka. Nevím, chybí mi toho hodně, ale zase se nechci zbytečně potápět.

F.:Kniha, kterou jsi četl, nebo film, který jsi viděl víckrát než jednou. Proč?

R.:Kniha či film? Já mám rád pohádky a ty jsem opravdu četl hodněkrát, mockrát. Pohádky pro malé děti, prostě všechno. Teď teda zrovna jsem už dlouho nic nečetl, ale klidně bych si přečetl nějakou pohádku znova. Mám rád Zahradu od Jiřího Trnky, to je podle mě úplně super věc, mám rád Malého prince od Exupéryho.To jsou dvě knížečky pro mě naprosto skvělé.
A film? Já nevím, třeba výborný je Bob a Bobek.:) Ne, ale ten je super, to se mně strašně líbí. To je strašně jednoduchý a úplně výborný. Sedm statečných se mi líbí, na to se podívám vždycky rád, nebo Divoké včely. Ale někdy se mi ten film líbí a už se na něho nedívám, už ho nějak nevyhledávám. Ale kdybych se k tomu náhodou připletl, tak se na něho podívám zase rád. To asi jo.

F.:Divadelní hry vyhledáváš víckrát nebo taky stačí jednou a dost?

R.:Jo. Taky. Viděl jsem, co dělali kdysi děcka na JAMU. Já už teda teď přesně nevím, od koho to bylo. Ta hra se jmenovala Zvíře a to bylo úplně výborný, to jsem viděl dvakrát a strašně se mi to líbilo.

F.:Ty jsi na JAMU absolvoval v jakém představení?

R.:Já jsem absolvoval v Malém krámku hrůz. To byl horor. Muzikálový horor. Myslím jako tím námětem. Teda doufám, že jenom tím námětem!:)

F.:Na co z JAMU vzpomínáš nejvíc?

R.:Tak vzpomínky jsou vynikající ze zkoušek s panem profesorem Cejpkem, to jsou zážitky, některé se prostě tradují. Nevím, jestli to má smysl říkat, to musí člověk zažít. V Concertu používáme taky některé věci, co jsme zažili u zkoušek nebo spíš co zažil pan profesor Cejpek u zkoušek s námi.

F.:Z tvého výčtu rolí, která tvoje role je nejoblíbenější?

R.:(dlóóóuhé zamyšlení) Já přemýšlím, jako bych jich hrál už nevím kolik. Co se mně tak dobře hrálo… Nebo dobře, ona se ta role nemusí člověku dobře hrát, ale nakonec ji může mít rád. Já teď ani nevím, co jsem kdysi dělal. Jó! To byla moje první role, kterou jsem dělal tady v Brně, když jsme hráli na JAMU v Martě. To bylo naše první představení vůbec, ještě se staršíma ročníkama. Dělali jsme „Muž z kraje La Mancha“. Představení, na které strašně rád vzpomínám, a myslím si, že na něho všichni, co jsme ho dělali, rádi vzpomínáme. Tam jsem hrál hospodského a to bylo fajn. To se mě strašně líbilo, možná tím, že to bylo taky vůbec první seznámení tady s tím prostředím a se vším. To bylo fajn. Poprvé je to vždycky přinejmenším zajímavé.

F.:Jakou Vaši Slawjeňáckou hru bys vyzdvihnul a doporučil…

R.:Tak mně se hodně líbí ten Kontrabasabas, který teda zrovna nehrajeme, ale to si myslím, že je hodně dobrý. Tak ten bych doporučil, ale divák si na něho bohužel nemá možnost právě zajít. S tím, co teď děláme, bych doporučil Rybovku, kterou hrajeme ale teda jenom v prosinci nebo v tom adventním čase a doufám, že se nám ji podaří zase zrealizovat. Tak to bych doporučil.

F.:Za chvíli máš představení, jak se na něj připravuješ?

R.:Projdu si texty, předtím máme většinou zvukovku, čili opakujeme písničky a procházíme texty, a zrovna ten dnešní Concert je ve scénaři takový polopevný-polovolný. Tak to si každý prochází sám a pak se musíme rychle zorientovat.

F.:Váš Concert je průřez hudebních stylů. Který ty osobně upřednostňuješ?

R.:Tak ze stylů nějak zvlášť nic neupřednostňuju, a co v našem Concertě děláme, tak je třeba pěkná renesanční skladbička Linquo coax ranis, čtyřhlas, ani nevím, co je to za formu. To je takové pěkné. Snažili jsme se vybírat, aby všechno bylo pěkné, aby to divákům něco řeklo. Tož tak!

F.:Zato diváci si oblibují Vlaštovku.:)

R.:Tak ano, Vlaštovku. Ona je to dobrá písnička. Musím říct, že se mi líbí, jen bohužel s sebou nese tu ideologickou zátěž, ale jinak sama o sobě je ta písnička fajn.

F.:A poslední sdělení čtenářům…

R.:Čtenářům bych rád sdělil, aby se z nich stali diváci. Rád bych je pozval, ať se na nás přijdou podívat, ať o nás řeknou známým. Ať nám s tím divadlem pomůžou.

Ptala se: Fine_less (jaro 2007)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz