Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Roziňák

Václav Roziňák,*7.11.1922 - 1.3.1997 - hokejista

 

 byl československý hokejový reprezentant, mistr světa z let 1947 a 1949. Poté, co byl reprezentaci znemožněn start na mistrovství světa 1950 v Londýně, byl spolu s dalšími jedenácti hráči v Praze zadržen, tvrdě vyslýchán a následně ve vykonstruovaném soudnímu procesu odsouzen deseti letům vězení. Propuštěn byl v roce 1955. V roce 1968 byl rozsudek zrušen, ve stejném roce Václav Roziňák emigroval do Švýcarska, kde prožil zbytek života.

Hokejová kariéra

Od mládí se věnoval veslování a pozemnímu hokeji. Lední hokej hrával nejprve v klubu HC Stadion Podolí, později přestoupil do LTC Praha, kde vytvořil slavný útok se Stanislavem Konopáskem a Vladimírem Zábrodským. S nimi nastupoval také v reprezentaci. V roce 1947 s národním týmem získal pro Československo historicky první titul mistrů světa. O rok později také pomohl ke stříbrným medailím na Zimních olympijských hrách a v roce 1949 k další zlaté medaili z mistrovství světa. Po propuštění z vězení v polovině padesátých let se k hokeji vrátil a nastupoval v dresu pražského Sokolova (dnešní Sparty), za což byl spoluhráči z LTC kritizován. Na nějakou dobu v Sokolovu obnovil spolupráci v jednom útoku se Zábrodským a Konopáskem. V šedesátých letech trénoval rezervu Sparty.[1]

Ocenění

V roce 2008 byl in memoriam uveden do nově vzniklé Síně slávy Českého svazu ledního hokeje.

zdroj Wikipedie,cz

Hokej způsobil Václavu Roziňákovi velkou bolest, přesto se k němu nakonec dokázal vrátit

26. května 2008, 14:40

Václav Jáchim

Patří do první zlaté generace českých hokejistů, svým uměním těšil tisíce fanoušků. Mimo led nezkazil žádnou legraci. Noblesní a příjemný elegán Václav Roziňák vypiloval hokejové umění k dokonalosti. Vynikající pravé křídlo elitního útoku československé reprezentace s Vladimírem Zábrodským a Stanislavem Konopáskem mělo značný podíl na úspěších v letech 1947-49. Dva tituly mistra světa, stříbro z olympiády ve Svatém Mořici. Tři tituly mistra Evropy. Roziňákova sbírka mohla být přitom mnohem bohatší, to by ovšem v roce 1948 nesměli nastoupit k moci komunisté.

Přední hokejisté byli coby elita národa neustále na očích. Lidé je milovali, velká vítězství přijímala republika s nadšením. Ale podivná doba nakonec uvrhla hrdiny do klatby. Vykonstruovaný proces zničil jedno velké mužstvo a také jeho největší osobnosti. Václav Roziňák dostal ve vykonstruovaném a dostatečně popsaném procesu nepodmíněný desetiletý trest odnětí svobody.

Odseděl si polovinu, pak mohl domů. S vědomím, že nejlepší roky sportovní kariéry musel čísi vinou strávit za zdmi žaláře. Přesto se dokázal k milované hře vrátit. Roziňák oblékl dres Sparty a v jedné formaci se dokonce na čas sešel se Zábrodským i Konopáskem. Válel až do čtyřiceti let, měl možná lepší výkonnost než tehdejší reprezentanti.

Silně prošedivelý bruslař, technik a střelec dával gól za gólem, ovšem do národního týmu už nesměl. Byť se ocitl na svobodě, cejch politicky problémového člověka si nesl dál. "Měl jsem hlavně radost, že jsem mohl být s rodinou. Když mě zavřeli, akorát se narodil syn Honzík. Seděli jsme ve Zlaté hospůdce a zapíjeli smutek na tím, že se nejede na mistrovství světa do Londýna," vyprávěl před lety.

Potomek slavného hokejisty uviděl tátu až za pět let. Roziňák po zatčení přišel o osobní automobil, který si jednoduše přivlastnil horlivý vyšetřovatel. Jeho žena s malým synkem byla vystěhována z bytu. Hrdina národa najednou psancem!. Po týdnech ve vazbě byl odsouzen, načež prošel několika věznicemi a pracovními tábory.

"Nerad na tu dobu vzpomínám, už bylo řečeno dost. Faktem je, že jsem cítil dlouho velkou křivdu. Ale když je pak člověk na svobodě, spoustu věcí raději pouští z hlavy. Měl jsem radost, že jsme se mohli s kamarády vrátit k hokeji. A že nám ještě zatleskala vyprodaná Štvanice," poznamenal s uspokojením Roziňák během mistrovství světa 1992 v Praze, kam byl s dalšími legenadami pozván.

Jak začal jeho hokejový příběh? Podobně jako u mnoha jiných malých kluků té doby. Roziňák byl sportovní všeuměl. Pocházel z Podolí, kde se našel dostatek možností k aktivním činnostem. Skvěle hrával hokej, patrně by se jednou dostal i do národního mužstva. Výborně vesloval, vynikal v pozemním hokeji. Ale nakonec si zamiloval ten na ledě - s bruslemi a hokejkou.

Roziňák se narodil jako poslední dítě stárnoucím rodičům. Brzy zůstal sám, vychovávali jej tetička se strýcem, jenž se stal jeho poručníkem. V hokejových zápasech malých kluků z Podolí brzy vyniklo Roziňákovo bruslení. Po ledě létal jako blesk, měnil místa, kličkoval. Tahle průprava se mu později náramně hodila. V roce 1939 s dorostem Podolí postoupil do finále přeboru Středočeské župy. Vyhrálo tehdy slavné LTC, ale vedení klubu od té doby nespustilo ze šikovného mladíka oči.

Podolský tým vedl internacionál Karel Hromádka. Bývalý výtečný útočník i skvělý fotbalista pozval Roziňáka k utkání staré gardy. Vedle Malečka, Pušbauera, Tožičky, Peky naskočil mladý čipera a zářil. To bylo ve dvaačtyřicátém. O tři roky později už hrál za reprezentaci, první pozvánku dostal společně s kamarádem a klubovým parťákem Janem Hanzlem, později dlouholetým hráčem Sparty či Slavie.

V sedmačtyřicátém se stal Roziňák mistrem světa ještě coby hráč Podolí, nicméně hned poté přešel do LTC. Chtělo to vedení oddílu, chtěli to Zábrodský s Konopáskem. Jejich tehdejší spoluhráč Ladislav Troják měl přejít do Českých Budějovic, nakonec zůstal, ale v roce 1948 přišel o život při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche. Podobně jako Jarkovský, Šťovík, Pokorný, Stibor a Švarc.

Roziňák sehrál poté za LTC a reprezentaci spousty skvělých zápasů. Bilance té doby mohla být skvostnější, jenže po zlatém triumfu ve Stockholmu 1949, kde naši hokejisté poprvé na velkém turnaji zdolali Kanadu, náhle přišel konec. O rok později neodjela výprava na šampionát do Londýna. Prý proto, že vstupní vízum nedostali rozhlasoví reportéři. Ale šlo o nesmysl, lacinou záminku.

O zákazu výjezdu pro zlaté hochy rozhodla nejvyšší politická místa. 13. března pak začala akce, která nemá v dějinách našeho sportu obdoby. Po strkanici ve Zlaté hospůdce, kterou vyprovokovali estébáci, byli všichni hokejisté zatčeni. Spolu s nimi posléze i brankář Modrý, jenž dávno ukončil kariéru a v tu dobu odpočíval s rodinou v Krkonoších.

Vysoké tresty znamenaly konec jedné generace. Konec snů o neporazitelném československém týmu, který měl při shodě různých okolností mimořádnou smůlu. "Mohli jsme toho vyhrát víc, ale také třeba nemuseli. Rusové se připravovali svědomitě, nespali ani další soupeři. To už nikdo nezjistí," říkal s nadhledem Roziňák.

Po propuštění z kriminálu měl obléci dres Brna. Jenže jakmile přijel tým s ním a Bubníkem v sestavě do Prahy, na zápas nedošlo. Diváci si bouřlivě žádali své miláčky, komunisté se báli problémů. Oba reprezentanty odvedla policie v dresech k výslechu. Naštěstí ale další nesmyslný trest nepřišel. Rozňák se hokeji věnoval do čtyřicítky, posléze odešel do Švýcarska. Věnoval se práci tenisového trenéra.

Po osmašedesátém, kdy do republiky vpadly ruské tanky, zůstal pod Alpami natrvalo. Nikdy nezapomněl, byť pro komunistický režim neexitoval. Po roce 1989 mohl sympatický chlapík do své vlasti konečně svobodně. Výraznějších společných akcí, projevů uznání a zaslouženého potlesku publika se až na výjimky nedočkal.

Když se v lednu 1997 sešlo osm zlatých hochů z mistrovství světa 1947 na Štvanici, Roziňák na oslavě kulatého výročí chyběl. "Chtěl bych být s vámi, ale nejde to. Snad příště," vzkázal. Bohužel, žádné příště nebylo. Výtečný útočník a slušný člověk zemřel 1. března téhož roku po dlouhém boji s rakovinou.

 

zdroj hokej,cz


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář