Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie českého hokeje

 

 

Historie ČSLH

Od mušketýrů po velkoklub

„Podepsaní předkládají stanovy Českého Svazu Hockeyového s uctivou žádostí, by slavné c.k. místodržitelství znění jich na vědomí vzalo a co možno vbrzku schválení svého k rukám předsedy přípravného výboru p. E. Procházky, řiditele Ústředního obchodního zpravodajství v Praze V., Mikulášská tř. č. 9, udělilo.“ Žádost tohoto znění nadšený propagátor sportu Emil Procházka naťukal do psacího stroje a 11. listopadu 1908 doručil na místodržitelství království Českého v Praze. O osm dní později stvrdil stanovy razítkem úředník jménem Zukal. Dne 19. listopadu 1908 byl Český svaz Hockeyový úředně uznán.

Kanadský hokej, v našich zemích zkráceně nazývaný kanada, měl mezinárodní federaci od května 1908. Dostala název Ligue Internationale de Hockey sur Glace (LIHG). Čechy tehdy ještě byly součástí Rakousko-uherského mocnářství. Z popudu Emila Procházky a po jeho dohodě s prezidentem mezinárodního ústředí Louisem Magnusem se staly členem federace už listopadu 1908, tedy ještě před schválením stanov, které s nepatrnými obměnami platily ještě do vzniku Československé republiky. Ustavující valná hromada národního svazu proběhla za účasti zástupců dvanácti klubů 11. prosince 1908 v pražské restauraci Platýz.

Hokej se stal oživením poměrně bohatého sportovního života už na přelomu 19. a 20. století. Hrálo se ovšem až o jedenácti hráčích, s kulatým míčkem a holemi, podobnými násadám od deštníku. Pro tuto formu hokeje se vžil název bandy. To však už na kontinent nenápadně vstupoval hokej jiný, nazývaný podle země původu kanadský. Lišil se velikostí hřiště, počtem hráčů i tvarem holí. Svého předchůdce brzy zatlačil do pozadí.

Na počátku 20. století nejméně pět mužstev v Praze hrálo hokej pravidelně. O prvním utkání referoval tisk 6. ledna 1901. Slavia Praha v něm porazila Bruslařský závodní klub (BZK) 11:4. Slavia, do té doby proslulá především svými fotbalisty a atlety, sehrála roku 1901 také první mezinárodní zápas s vídeňským Training-Eisklubem.

V lednu 1909 se čeští hokejisté zúčastnili mezinárodního turnaje v Chamonix. Sedmičlenná sestava ve složení Gruss, Vindyš, Malý, Hammer, J. Fleischmann, Jarkovský a Palouš dostala později přezdívku Mušketýři s hokejkou. Tým nastupoval ve svetrech Slavie, jezdeckých rajtkách a v turnaji prohrál všechny čtyři zápasy. Ale doma se stal středem zájmu. I zahraniční tisk na Čechy pěl chválu.

Hned po návratu z Chamonix v Praze uskutečnilo první Mistrovství Čech v kanadském hockeyi, jak turnaj označil dobový tisk. V roce 1910 se hrálo poprvé mistrovství Evropy. Češi se zúčastnili až šampionátu o rok později v Berlíně. Porazili Švýcarsko 13:0 a Německo 4:1 a hned při své premiéře dosáhli prvenství. Třetí mistrovství Evropy už pořádali roku 1912 sami v Praze. O vítězství však přišli po německém protestu proti neregulérnímu kluzišti a neoprávněnému startu mužstva Rakouska. Výsledky byly následně anulovány, Češi o celkové vítězství přišli.

Do začátku první světové války tak získali dva tituly z pěti evropských šampionátů, které se v tomto období konaly. V roce 1920 se lední hokej představil jako ukázkový sport na letní olympiádě v Anverpách. Zvítězil tým Kanady reprezentovaný hokejisty Winnipeg Falcons. Československo bylo třetí díky vítězství 1:0 nad Švédskem. Jediný gól vstřelil Josef Šroubek. Až v roce 1982 byl turnaj se zpětnou platností prohlášen za první mistrovství světa.

Získávat cenné kovy bylo v meziválečném období čím dál těžší. Vyhrávala většinou Kanada, ale zároveň přibývalo mužstev, která se o medaile ucházela. Navíc koncem roku 1923 se víceméně rozpadl hokejový svaz. Důvodem byly hádky a třenice mezi kluby, zejména pak odvěkými rivaly ze Sparty a Slavie.

Rozkol se promítl i do nominace na Týden zimních sportů v Chamonix v roce 1924, který Mezinárodní olympijský výbor o rok později uznal jako první zimní olympijské hry. Tým Československa se nedostal mezi čtyři postupující do finálové skupiny. Vysoká porážka s Kanadou 0:30 byla v médiích vydávána málem za vlastizradu. Lépe nedopadl ani v roce 1928 ve Svatém Mořici a v zimě 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Zimních her v Lake Placid 1932 se československý tým vzhledem k nedostatku financí nezúčastnil.

Československo vybojovalo v letech 1933 a 1938 bronz na mistrovství světa, které zprvu bylo součástí zimních her a od roku 1930 se začalo konat pravidelně každý rok. K tomu přidal národní tým v letech 1922, 1925, 1929 a 1933 titul mistrů Evropy. Roku 1921, 1926, 1936, 1938 a 1939 získal v kontinentálním šampionátu stříbro, v letech 1923, 1931, 1934 a 1935 bronz.

Značnou pozornost na sebe mezitím začal strhávat také nově vzniklý klub LTC Praha, který zcela suverénně porážel všechny domácí soupeře a vedl si úspěšně i na mezinárodním ledě. V březnu 1927 zakladatel klubu LTC Praha Jaromír Citta přetáhl hvězdy jako Josef Maleček, Jaroslav Pušbauer a Jiří Tožička, Jan Peka, Karel Hromádka, Bohumil Steigenhöfer. Vzniklo tak mužstvo, které v republice nemělo konkurenci. Další rozlet této generace zbrzdila druhá světová válka.

V roce 1929 vyhrál LTC poprvé Spengler Cup, nejprestižnější evropskou klubovou soutěž té doby. Úspěch zopakoval ještě šestkrát. Domácímu hokeji vládl od roku 1931, ligu vyhrál od jejího vzniku v sezoně 1936-37 jedenáctkrát včetně válečných ročníků. Jen jednou – v roce 1941 - přenechal titul I. ČLTK. Naposledy vyhrál LTC ligu v roce 1949. To už začal jeho postupný rozpad. Do Kanady se po komunistickém převratu vrátil trenér Mike Buckna, někteří hráči emigrovali, další zahynuli roku 1948 při letecké katastrofě, jiní byli odsouzeni v politickém procesu z roku 1950. Po sezoně 1951-52 zmizel slavný klub z hokejové mapy.

První zlatá generace a ztracená léta

Když v pondělí 13. března 1950 zahajovalo mistrovství světa v Londýně, jeden z přihlášených týmů chyběl. Bylo to mužstvo Československa, které mělo obhajovat zlaté medaile. Velvyslanectví Spojeného království údajně neudělilo vstupní víza rozhlasovým reportérům. Lživá záminka. Vzápětí se členové týmu mistrů světa dověděli, že na žádný šampionát nepoletí.

Tak vypadal začátek konce nejlepšího mužstva, jaké československý hokej do té doby neměl. Už v roce 1947 tým získal na domácím ledě v Praze na Štvanici poprvé zlaté medaile. Na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici poprvé neprohrál s Kanadou a sahal po nich znovu. Remíza 0:0 ve vzájemném duelu však při horším skóre na celkové prvenství nestačila.

V listopadu 1948 zahynulo při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche šest reprezentantů, z nich pět mistrů světa. Přesto na dalším šampionátu ve Stockholmu vybojovalo Československo titul podruhé. Při návratu vlakem je vítaly davy nadšených fanoušků. Bylo to na dlouhou dobu naposledy. V zemi se mezitím ujali moci komunisté. I nad hokejovými hvězdami se začalo smrákat.

Základ reprezentace tehdy tvořil LTC Praha. Už o silvestrovské noci 1948, během návratu ze Spengler Cupu, hlasovali jeho hráči v curyšském hotelu Waldorf o nabídce vytvořit národní tým v exilu. Většina se vyslovila pro návrat.

O 15 měsíců později bylo jedenáct hokejistů zatčeno. Prošli krutými výslechy a ve vykonstruovaném procesu byli nakonec odsouzeni za údajnou protistátní činnost k trestům v celkové výši 77 let a čtyř měsíců. Brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov 10 let, Josef Jirka šest, dalších šest hráčů bylo odsouzeno k vězení od osmi měsíců do tří let: Mojmír Ujčík, Zlatko Červený, Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španninger a Josef Štock.

V případu nešlo jen o zúčtování komunistického režimu s hráči, kteří zvažovali, zda zůstat ve svobodném světě, nebo se vrátit. Odsouzeni byli i další, kteří se zájezdu vůbec nezúčastnili. V zahraničí předtím zůstalo několik předválečných legend i členů stávajícího národního týmu. Jaroslav Drobný, hrál vedle hokeje výtečně i tenis. Už jako egyptský občan dokonce vyhrál v roce 1954 Wimbledon.

Za zatčením jedenácti reprezentantů před odletem na šampionát v roce 1950 byly obavy režimu, že se i další hvězdy z ciziny nevrátí. Rozsudky se měly stát výstrahou pro všechny. Možná byl i vyšší zájem uklidit skvělý tým z cesty. Mužstvo se i přes všechny tvrdé rány drželo na špici a dařilo se ho vhodně doplňovat. Jeho výkonnost měla teprve kulminovat. Místo na šampionát poslali komunisté většinu opor do vězení.

Někteří z nespravedlivě odsouzených se vrátili na svobodu až po pěti letech, nejlepší brankář své doby Modrý se silně podlomeným zdravím. Trvalo dlouho, než se československý hokej z těžkých ran osudu zotavil. Ani mistrovství světa v Paříži 1951 se československý tým nezúčastnil. Na olympiádě v Oslo v následujícím roce sahala reprezentace plná nových tváří po bronzové medaili. Přišla o ni až v dodatečném utkání proti Švédsku. Tým nedohrál mistrovství světa 1953 ve Švýcarsku. Krátce po skonu sovětského diktátora Josefa Stalina zemřel i první komunistický prezident Československa Klement Gottwald. Hráči museli povinně držet smutek.

Přicházely i další necitlivé a nesmyslné zásahy režimu, kádrování, nekonečné reorganizace. Ve svých důsledcích vedly například i k neúspěchu na olympiádě v Cortině 1956. Generace, jejímiž hlavními postavami se stali Karel Gut, Vlastimil Bubník, Bronislav Danda nebo Miloslav Charouzd začala zvedat hlavu. Ale na světovém fóru na vrchol i vinou výše zmíněných okolností nikdy nevystoupila. Stejně tak následovníci jako František Tikal, Miroslav Vlach, Josef Černý, Jaroslav Jiřík či Slovák Jozef Golonka.

Ale někdy už bylo k velkému triumfu hodně blízko. Jako v roce 1961, kdy v Ženevě mužstvo porazilo Sověty, senzačně získalo po dvanácti letech titul mistrů Evropy a od světového prvenství přišlo při rovnosti bodů jen horším skóre oproti Kanadě. Na tento triumf československý tým čekal až do roku 1972, tedy 23 let.

Světový hokej mezitím ovládla „sborná“ SSSR. Během zimních her 1968 v Grenoblu prodloužila šňůru neporazitelnosti na vrcholných turnajích už na 32 zápasů. Do té doby poslední prohra se datovala k 8. březnu 1963. Potom přišel 15. únor 1968.

Reprezentanti Československa byli od 60. let nejvážnějším soupeřem Sovětů v cestě za světovým zlatem. V Grenoblu je porazili 5:4. Bylo to doba politického uvolnění, pro kterou se v Československu ujal název Pražské jaro. Půl roku po olympiádě, 21. srpna 1968, však na příkaz Moskvy vtrhly do země sovětské tanky a zabránily vůli občanů po větší svobodě a demokracii.

Mezinárodní hokejová federace IIHF přidělila Praze na počest šedesátin českého hokeje pořadatelství světového šampionátu 1969. Ale komunistická moc neměla zájem, aby se v rozjitřené atmosféře lidé srocovali ve větším množství. Obávala se protestů a nepokojů. Československo se pořadatelských práv muselo vzdát, turnaje se ujal Stockholm.

Až tam se poprvé od vojenského vpádu střetl tým okupované země s výběrem SSSR. Na švédském ledě se bojovalo i za Prahu. Několik hráčů si na protest přelepilo černou páskou pěticípé hvězdičky nad lvíčkem, kterého tehdy mělo Československo ve státním znaku. „Vy nám tanky, my vám branky!“ znělo heslo po dvou nezapomenutelných večerech. Českoslovenští hokejisté během nich zvítězili 2:0 a 4:3. Porazit Rusy hned dvakrát, to se do té doby nikomu nepovedlo. Na šampionátu však reprezentanti skončili třetí. Dvakrát totiž podlehli Švédům. Při rovnosti bodů rozhodovalo o pořadí prvních tří skóre. A to měli naši nejhorší. Doma je však vítali jako vítěze.

Když hokej znamenal víc než sport

Hokej se stal jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout z mizérie temné doby, která následovala po sovětské okupaci v roce 1968. Za tzv. období normalizace právě zejména bitvy se SSSR stmelovaly národ. Vítězství považovali za svá všichni. Po letech nadějí a zklamání navíc dozrála další silná generace hráčů. Zisk titulu mistrů světa byl už nějakou dobu na spadnutí.

Grenoble 1968. Stockholm 1969. Ženeva 1971. Československý tým sahal po prvenství třikrát během čtyř let. Na šampionátu v Ženevě dosáhl po deseti letech na titul mistrů Evropy. Až v Praze o rok později se podařilo dílo dokonat. Mužstvo prošlo turnajem bez porážky. Jen se SSSR remizovalo v prvním zápase 3:3. Díky vítězství v odvetě 3:2 se po 23 letech vrátilo na světový trůn. Ale to ještě nebylo všechno.

Celek postavený kolem Ivana Hlinky, Vladimíra Martince, Františka Pospíšila či Jaroslava Pouzara pak vybojoval titul v roce 1976 a v následujícím ho poprvé obhájil. V prvním případě dokonce neztratil ani bod. Ke zlatu měl blizoučko rovněž na olympiádě v Innsbrucku 1976, ačkoli ho silně poznamenala epidemie chřipky. Ve stejném roce šokoval vítězstvím nad Kanadou v prvním ročníku Canada Cupu a postupem do finále. Mistrovství světa 1978 se konalo opět v Praze. Reprezentanti usilovali o zlatý hattrick. O něj je připravil i neuznaný Martincův gól v utkání proti Sovětům.

Zejména Švédsko a Finsko v té době oslaboval odliv hráčů do zámoří, kde tehdy vedle NHL fungovala sedm let také konkurenční soutěž WHA. Čeští a slovenští hráči tehdy mohli v nejlepším hokejovém věku odejít za takovou vidinou jen za cenu emigrace. V roce 1974 tuto cestu zvolili někdejší mistři světa Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další. V 80. letech následovala silná vlna odchodů. Jiří Crha, bratři Peter, Anton a Marián Šťastní, Vítězslav Ďuriš, Miroslav Fryčer, Peter Ihnačák. A po nich Petr Klíma, Michal Pivoňka, František Musil, David Volek.

Tito hokejisté nemohli reprezentovat, protože pro režim byli nežádoucí. Československý hokej krvácel. Ale pořád byl schopen držet se mezi špičkou a vychovávat další talenty. Pilíři reprezentace se stali Vladimír Růžička, Dominik Hašek, Antonín Stavjaňa, Jiří Lála nebo Slováci Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Igor Liba. Tým Československa dál vozil medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl opět blízko konečnému triumfu. O rok později v Praze získal po osmi letech titul mistrů světa, ve Vídni 1987 o něj přišel až v záverečné třetině posledního zápasdu proti SSSR.

Pád komunismu v listopadu 1989 přinesl svobodu a demokracii. Cesta ven byla otevřená. Tak silný odliv hráčů neměl obdoby. Odcházet mohli i tehdy velmi mladí hráči jako Jaromír Jágr, Robert Reichel, Robert Holík. Štěstí za oceánem zkusil i Hašek a vybudoval si nakonec reputaci jednoho z nejlepších gólmanů historie.

Češi měli svého času v NHL vůbec nejpočetnější zastoupení ze všech evropských zemí, ale národní mužstvo tím trpělo. Na mistrovství světa nemohli reprezentovat všichni nejlepší. Olympiáda zůstávala až do roku 1998 hráčům NHL uzavřena. Na konci roku 1992 navíc došly na konec společné cesty dva národy, které sdílely 74 let jeden stát.

Ale jako už mnohokrát předtím, i tentokrát se český hokej dokázal z těžkých ran vzpamatovat. Hned na šampionátu 1993 ztratil naději na účast ve finále až v prodloužení zápasu se Švédskem. Zkušenosti hráčů z nejlepších světových soutěží se navíc bohatě zúročily. Vyrostla nejúspěšnější generace v jeho dějinách.

Zlatý věk hokeje. Jak dál?

Na konci 80. let se výrazně změnila mapa Evropy a následně i geografie světového hokeje. Po pádu komunistických režimů přestala existovat Železná opona mezi Západem a Východem. Rozpadl se Sovětský svaz, začaly vznikat nové, samostatné státy. V roce 1993 došlo k rozdělení Československa. Výběr, který nastoupil na mistrovství světa do 20 let, byl posledním, který tvořili Češi a Slováci společně. Na olympiádě 1994 v Lillehammeru si poprvé na velkém turnaji zahráli proti sobě.

Po převratných politických změnách už mohli i hráči z postkomunistických zemí svobodně odcházet do NHL a nejlepších soutěží v západní Evropě a Skandinávii. Hokej se globalizoval. Nový světový pořádek současně přinesl změny v poměru sil. Špička se vyrovnala.

Od prvního světového šampionátu v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na mistrovství světa nebo olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty si rozdělilo pouze šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však podělil o nejcennější medaile v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti přibylo Finsko. V roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato z mistrovství světa ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.

Český hokej se z krvácení na počátku 90. let nějakou dobu vzpamatovával. Ale potom přišlo období, jaké jeho historie dosud nepamatuje. Předzvěstí všeho byl titul mistrů světa ve Vídni v roce 1996. Generace hráčů kolem Roberta Reichla, Pavla Patery, Davida Výborného či Martina Ručinského získala na šampionátu zlato celkem pětkrát. Nejcennějšího triumfu však dosáhla na olympiádě 1998 v Naganu.

Už v minulosti měl tým Československa blízko ke zlatu na zimních hrách. V roce 1948 mu chyběl ke konečnému vítězství jediný gól. V roce 1968 jeden bod navíc. V roce 1976 přišel o zlato pár minut před koncem rozhodnujícího utkání se Sovětským svazem. Největšího vítězství v historii dosáhl český hokej navíc v turnaji, na který byli poprvé uvolněni hráči z NHL. Tak silná společnost jako v Naganu se do té doby pod vlajkou s pěti propojenými kruhy nesešla. Vůbec poprvé přijet všichni nejlepší hráči. Zvítězil tým České republiky, který ze šesti přímo nasazených celků využil nejméně hokejistů NHL.

Podle některých předpovědí měli Češi málem stejnou šanci jako jamajský bob. V play off prokráčel ke zlatu přes trojici největších favoritů – USA, Kanadu a Rusko. A nedal se vymyslet lepší scénář, než že se střelcem vítězného gólu ve finále stal obránce Petr Svoboda, který emigroval jako osmnáctiletý mladík a rodnou zemi reprezentoval od té doby poprvé a vlastně i naposledy.

Čeští fanoušci opěvovali také brankáře Dominika Haška. Právě několikanásobný vítěz Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL a dakrát držitel Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče byl zároveň hlavním strůjcem vítězného tažení českých hokejistů olympijským turnajem. Na něm do značné míry stál a padal výkon celého týmu. „Hašek na Hrad!“ volaly mnohatisícové davy, které během utkání play off vyrážely do ulic českých měst a sledovaly zápasy na velkoplošných obrazovkách.

Olympijský triumf probudil v lidech národní hrdost a hokejistům dodal nebývalé sebevědomí. Nagano se stalo vrcholem a zároveň symbolem zlatého věku českého hokeje. V letech 1999 až 2001 vyhráli Češi třikrát po sobě mistrovství světa. Před nimi se to povedlo jen Kanadě a SSSR. Na zlatý hattrick navázali ještě titulem ze šampionátu v roce 2005. Tým do 20 let vybojoval zlato na mistrovství světa v letech 2000 a 2001. Po hubenějším období se čeští hokejisté vrátili na stupně vítězů ještě v roce 2006, kdy nejprve získali bronz na olympiádě v Turíně a následně přivezli stříbro ze světového šampionátu v lotyšské Rize.

Získávat medaile začalo být po zavedení nových pořádků čím dál obtížnější. Světová špička se vyrovnala. Od prvního mistrovství světa v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na hokejových šampionátech mužů nebo na olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty byly průběžně rozdány mezi šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však o nejcennější medaile podělil v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti mistrů světa přibylo Finsko, v roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.

zdroj Český svaz ledního hokeje,cz

Ztracená léta hokejových mistrů světa

13.4.2005, Michael Mareš

Dovede si představit, že by namísto na mistrovství světa zamířila většina hráčů našeho reprezentačního týmu do vězení? Asi absurdní představa, že? Ale podobný příběh se bohužel skutečně stal - před pětapadesáti lety v březnu roku 1950. Tehdejší mistři světa, hokejisté Československa, se právě chystali na obhajobu zlatých medailí do Londýna. Politická moc jim to však překazila. Většina z těch, kteří do Londýna neodletěli, nakonec skončila ve vězení. Jedním z postižených byl i dnes šestasedmdesátiletý, tehdy jedenadvacetiletý Augustin Bubník.

 
 
Motto:

"Jsou v životě člověka chvíle, kdy si uvědomí, že vyřazení ve čtvrtfinále play-off není zase takovou tragédií, jak by se mohlo na první pohled zdát."

(S využitím knihy "Ztracená léta - příběh hokejového zločinu", nakladatelství Helios, Pardubice, 1990)

Kapitola první - ztracené mistrovství

Spolčili se s jinými protistátními činiteli v úmyslu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení - tak zněl rozsudek soudu. Představa, že by dnes například Jaromír Jágr strávil pět let ve vězení jen za to, že se stýkal se "západními" hokejovými funkcionáři, zní asi neuvěřitelně. Před padesáti lety to však bylo krutá realita.

Co se vlastně stalo v roce 1950? Kdo může za to, že tehdejší mistry světa, kteří měli jet obhajovat titul mistrů světa do Londýna, tehdejší nejvyšší státní činitelé nikam nepustili? Odpověď na tuto otázku není dodnes spolehlivě zodpovězena. Rozkaz o zatčení prý údajně přišel od ministra Václava Kopeckého. Prsty v tom snad měl i Tarasov, člen tehdejší sovětské státní hokejové komise. Traduje se, že o osudu československého hokeje bylo ale rozhodnuto už v roce 1949, kdy Čechoslováci ve Stockholmu vyhráli 27. mistrovství světa a 15. mistrovství Evropy. Nezodpovězených otázek je ale dodnes celá řada. Kdo vlastně stál za rozhodnutím odvolat, nebo lépe řečeno zakázat účast mistrů světa na hokejovém šampionátu v Londýně v roce 1950?

Černé pondělí

V pondělí 13. března 1950 odcházeli ze Staré Zbrojnice na Malé Straně rozrušení hokejisté. Bylo kolem třetí hodiny odpolední a právě jim bylo oznámeno, že na mistrovství světa do Londýna nepoletí. Zatímco moravští hráči Vlastimil Bubník, Miloslav Blažek, Václav Bubník a Vladimír Bouzek šli zklamaně na vlak, pražští hokejisté zamířili zapít žal do Pštrossovy ulice za Národním divadlem, tam tehdy bývala restaurace U Herclíků. Do Zlaté hospůdky, jak se restaurace tehdy jmenovala, přišli kromě moravských hráčů všichni: Josef Jirka, Gustav Bubník, Přemysl Hajný, Stanislav Konopásek, Josef Stock, Jiří Macelis a Antonín Španinger. Zprvu chyběli Václav Roziňák (ten dorazil později, neboť jeho synovi bylo právě pět týdnů), Zlatko Červený a Vladimír Kobranov, naopak nechyběl Vladimír Zábrodský, který byl mimochodem z celé skupiny jediným hráčem, který nakonec neskončil za mřížemi. Nakonec dorazili i Roziňák s Červeným, za nimi pak i Vladimír Kobranov.

Bouři nevole vyvolaly zejména rozhlasové zprávy v 19 hodin, v nichž hlasatel oznámil, že československá hokejová výprava neodcestovala na mistrovství světa do Anglie proto, že rozhlasoví reportéři nedostali víza. Když se kolem 21. hodiny někteří z hokejistů chystali k odchodu, objevili se ve dveřích neznámí muži. Nikdo z hokejistů v tu chvíli ještě netušil, že těmi muži byli pracovníci Státní bezpečnosti. Rozjela se mohutná policejní akce.


Augustin Bubník pětapadesát let poté před domem, kde bývala restaurace U Herclíků.
Foto: © Michael Mareš

Kapitola druhá - ztracená léta

V pondělí 13. března 1950 se za většinou hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949 zavřely dveře cel vyšetřovací vazby. V ten večer byli zatčeni Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock. Zatčení unikl pouze Bohumil Modrý, který jednak nebyl v reprezentaci (vzdal se jí předem) a jednak byl s rodinou na horách, a Vladimír Kobranov, kterého pracovníci Státní bezpečnosti v hospodě nenašli. Na hostinského z restaurace U Herclíků Mojmíra Ujčíka a Vladimíra Kobranova přišla řada až v úterý 14. března 1950. Mezi hokejisty, kteří byli ve dnech 13. a 14. března 1950 zatčeni, bylo deset mistrů světa, ale vlastně žádná velká ryba. Vladimír Zábrodský byl zván jen k výslechům a pro Bohumila Modrého, který ale s událostmi ve Zlaté hospůdce neměl nic společného, si tehdejší Státní bezpečnost přišla až o jedenáct dní později, krátce před Velikonocemi - 24. března roku 1950. Žalobci jej tehdy paradoxně postavili do čela protistátní skupiny.

V Bartolomějské ulici, ve věznici na Pankráci a na ministerstvu národní obrany v Dejvicích začaly první výslechy hokejových mistrů světa. V té době probíhalo a pomalu končilo mistrovství světa v Londýně, na němž hráči měli hrát, ale nehráli a nedobrovolně tak uprázdnili trůn Kanadě. Jediným, který nebyl v tomto podivném hokejovém příběhu zapleten, byl Vladimír Zábrodský. Zatímco jeho spoluhráči byli ve vězení, on jediný mohl hrát. Na čas sice opustil Prahu, ale pak se sem zase vrátil a pomohl v roce 1954 Spartě k zisku titulu mistra republiky. Nakonec v roce 1966, kdy měl začít trénovat Motorlet, emigroval do Švédska, kde žije dodnes.

Kapitola třetí - soudní proces

Soudní spis celého procesu nesl jméno: Proces s protistátní skupinou Modrý a spol. Obžaloba rozdělila hokejisty na dvě skupiny. V té první, které žalobce doktor Bureš navrhoval nižší tresty v rozmezí od pěti do deseti let byli Hajný, Macelis, Ujčík, Stock, Jirka, Španinger a Červený, ve skupině druhé, kde podle obžaloby byli hlavní viníci a inspirátoři spiknutí pak Modrý, Bubník, Konopásek, Roziňák a Kobranov. Těm obžaloba navrhovala tresty od deseti do pětadvaceti let. Při vlastním soudním přelíčení obžaloba ústy státního žalobce doktora Bureše tvrdila, že se hokejisté tím, že chtěli zůstat v zahraničí, dopustili velezrady.

Celé soudní jednání bylo tajné, dokonce se o odsouzení hokejistů neobjevila ani řádka v novinách. Jako kdyby se po jedenácti mistrech světa slehla zem. Ve zdůvodňovací řeči předsedy soudu doktora Kruka mimo jiné zaznělo: Trestná činnost obviněných spočívala v tom, že inženýr Bohumil Modrý, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Václav Roziňák a Stanislav Konopásek od podzimu 1948 až do svého zatčení v Praze a cizině se navzájem spolčili navzájem a s jinými protistátními činiteli v úmyslu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení hospodářskou a společenskou soustavu republiky a vešli za tím účelem ve styk s cizími činiteli.

Dne 13. března 1950 v hostinci U Herclíků v Praze Augustin Bubník, Václav Roziňák, Stanislav Konopásek, Jiří Macelis a Zlatko Červený veřejně pobuřovali proti republice, jejímu lidově demokratickému zřízení, společenské a hospodářské soustavě, Přemysl Hajný, Antonín Španinger, Jozef Stock a Mojmír Ujčík z hrubé nedbalosti umožňovali šíření pobuřujícího projevu. Augustin Bubník, Václav Roziňák a Zlatko Červený veřejně hanobili člena vlády pro výkon jeho pravomoci a veřejně popuzovali k nepřátelským činům proti skupině obyvatel proto, že jsou stoupenci lidově demokratického zřízení. Zlatko Červený před více lidmi ublížil na cti prezidentu republiky a zprotivil se orgánu SNB při výkonu služby skutečným násilným vztažením ruky v úmyslu zmařit jeho služební úkon, přičemž byl orgán SNB lehce zraněn. Obžaloba byla postavena na myšlence, že hokejisté chtějí zůstat v zahraničí, ale přitom nikdy tam nezůstali, pokaždé se vrátili do Československa. Hokejisté tak byli odsouzeni za něco, co nespáchali, tedy za řeči, kterých vedli bezpočet, na dlouhá léta byli nespravedlivě zbaveni svobody. Soud totiž postupoval podle svého výkladu zákonů.

Soud byl zahájen 6. října 1950, o den později byl vynesen rozsudek: …jménem republiky se odsuzují k trestu odnětí svobody: inženýr Bohumil Modrý v trvání 15 let, Augustin Bubník v trvání 14 let, Stanislav Konopásek v trvání 12 let, Vladimír Kobranov v trvání 10 let, Václav Roziňák v trvání 10 let, Josef Jirka v trvání 6 let, Zlatko Červený v trvání 3 let, Jiří Macelis v trvání 2 let, Přemysl Hajný v trvání jednoho roku, Antonín Španinger a Josef Stock v trvání 8 měsíců. Dále pak Mojmír Ujčík v trvání 3 let.

Kromě toho byli odsouzeni k peněžitým trestům až ve výši 20 000 Kč a mnohým byl konfiskován majetek. Soud si vykládal věci podle svého, jiný výklad prostě neuznával…

Kapitola čtvrtá - resumé

Odsouzení hokejisté byli postupně propouštěni z vězení. Těch šest, kterým bývalý Státní soud vyměřil tresty od šesti do patnácti let, se dočkali až v roce 1955. Nikdy v životě ale nedostali rozsudky. Jisté satisfakce se dočkali až v roce 1968, kdy byl rozsudek z roku 1950 zrušen.

Chronologie celého případu

12.března 1950, neděle, do sídla československé hokejové sekce dorazila žádost LIGH na okamžité zaslání pohárů mistrů světa a Evropy, který v roce 1949 vybojovali českoslovenští hokejisté

13.března 1950, pondělí večer byli zatčeni Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock. Ve Zlaté hospůdce nebyl Bohumil Modrý, který se jednak už předtím vzdal reprezentace a jednak byl s rodinou na horách.

14.března 1950, úterý, Mojmíra Ujčíka sebrala Státní bezpečnost v úterý 14. března 1950 dopoledne, ve stejný den se naplnil také osud Vladimíra Kobranova.

24.března 1950, zatčen inženýr Bohumil Modrý

6.října 1950 zahájen soud s hokejisty, celkem jedenáct hokejistů bylo odsouzeno celkem k 77 letům a 8 měsícům odnětí svobody

7.října 1950 vynesen rozsudek - přesně ve dvacet hodin večer začal JUDr. Kruk číst rozsudek…

říjen 1950 - převoz do trestnice v Plzni na Borech. Automobil s kulometem před nimi, automobil s kulometem za nimi, vedeni po dvou, svázáni vždy řetězy. Modrý: "Tak tohle je asi náš poslední společný zájezd." Duch party, která spolu snášela jak dobré tak i zlé, najedenou pomáhal překonávat nejhorší chvíle jejich života. Tři měsíce je zde drželi v samovazbě, v přísné izolaci. Zašlapat lidskou identitu, rozbít jakýkoliv zbytek pocitu lidskosti - takové byly tehdy cíle a snaha jejich věznitelů. Ve věznici v Plzni na Borech byli až do léta roku 1951, kdy začal jejich transport do uranových dolů v Jáchymově.

22.prosince 1950 - před Nejvyšší soudem v Praze na Pankráci se konalo odvolací řízení, soud však i ve druhé instanci potvrdil rozsudky v plné výši. Z Plzně do Prahy a zpět byli hráči přepravováni vlakem. Paradoxně do vlaku nastupovali a vystupovali v Praze na hlavním nádraží, přímo z vládního salonku, kde byli v roce 1949 vítáni coby mistři světa jako národní hrdinové…

1950, 1951 - Československo se mistrovství světa nezúčastnilo…

27.října 1953 napsal Bohumil Modrý dopis prezidentu Antonínu Zápotockému, ale ten zůstal bez odezvy. Modrý, Kobranov, Konopásek, Roziňák, Jirka a Bubník, ti stále ještě byli v jáchymovském pekle nebo v jiných trestnicích a zůstali tam po celý zbytek roku 1953, celý rok 1954 a teprve až v zimě roku 1955 byli postupně propouštěni z vězení domů.

 

Letecká havárie roku 1948


Dnešní tragédie není jedinou leteckou havárií, která se dotkla světových hokejistů. Tehdy se ztratilo letadlo osmého  dnes se stala tragédie sedmého. Připomeňme si tragickou událost, která se odehrála v listopadu roku 1948. Uctěme tak památku všech zesnulých hokejistů. 

V roce 1948, přesně 8.listopadu před osmnáctou hodinou se nad průlivem La Manche ztratilo letadlo, které mělo na palubě hned několik reprezentačních hokejistů té doby. Na palubě bylo šest československých reprezentantů Zdeňkem Jarkovský, Miloslav Pokorný, Vilibaldem Šťovík, Zdeňek Švarc, Ladislav Troják a Karel Stibor. 

Reprezentační mužstvo Československa začínalo přípravu na Mistrovství světa v ledním hokeji 1949 pod vedením nového trenéra Antonína Vodičky zahraničním zájezdem do Francie a Velké Británie. Kvůli problémům s pasy se na něj hráči vypravili až v den konání prvního zápasu. Někteří cestující uvolnili v sobotu 6. listopadu místo hokejistům, ale vzhledem k přítomnosti ministra zahraničí Clementise a jeho doprovodu se tým musel rozdělit. Náhradní brankář Jarkovský a obránce Švarc odletěli tudíž do Paříže s objemnými zavazadly spoluhráčů až v neděli. 

Československá hokejová reprezentace vyhrála zatím v sobotu nad týmem Club Racing Paris těsně 4:3. Hráči vítězného mužstva měli mít původně v neděli volný den. Vedení týmu se však dozvědělo ještě před sobotním zápasem, že bude nuceno odletět s hokejisty do Londýna již 7. listopadu. V následujících všedních dnech totiž byla již všechna místa v letadlech obsazena. Československá výprava nebyla opět schopna odcestovat kompletní. Jarkovský a Švarc ještě v Paříži nebyli a obránci Šťovík s Pokorným a útočníci Troják se Stiborem museli čekat na pondělí kvůli udělení víz.

O šest čekajících československých hokejistů se starali lidé z velvyslanectví a ministerstva sociální péče. V pondělí 8. listopadu spolu dlouho komunikovali ředitel zimního stadiónu Palais des sports v Paříži a budoucí předseda LIHG John Ahearne, který zastupoval pořadatele zápasu v Londýně. Francouzský zástupce pro československé hokejisty dohodl u společnosti Mercure odlet zvláštního letadla typu Beechcraft.

Vedení československé výpravy s osmi hokejisty čekalo v hlavním městě Velké Británie na přílet dalších hráčů a vybavení marně. Československá hokejová reprezentace i přes tyto problémy v prvním oficiálním mezistátním utkání nové sezóny uspěla. Domácí celek se sportovně přizpůsobil v počtu hráčů, kteří v jeho dresu zasáhli do utkání a vlastní příznivce nepotěšil porážkou 3:5. Ani vítězové však neměli po skončení zápasu mnoho důvodů k radosti, protože se dozvěděli, že jejich šest spoluhráčů stále do Londýna nedorazilo.

Dvoumotorový letoun Beechcraft 18 se značkou F-BGAF odstartoval v mlze z letiště Le Bourget v 16 hodin a 38 minut. Vzhledem k formálním problémům se jednalo o dvouhodinové zpoždění vůči posledním předpokladům. Šest československých hokejistů a zavazadla měl přes průliv La Manche přepravit spolumajitel a kapitán letadla, hrdina odboje, René de Narbonne. Přední francouzský sportovní pilot trasu dobře znal z druhé světové války, kdy ji mnohokrát úspěšně absolvoval jako letec RAF. Byl údajně známý tím, že často nedbal navigačních pravidel. I tentokrát, navzdory pokynům dispečera z kurzu uhnul a letěl podél pobřeží směrem na Cherbourg. Ve zhoršujícím se počasí podala posádka poslední hlášení v 17 hodin a 39 minut z oblasti mezi Le Mans, Evreux a Rouenem (Le Mans ovšem leží značně jižněji, než Rouen a Evreux). Všechny další pokusy o spojení s jeho doprovodným radiotelegrafistou byly neúspěšné, letadlo s osmi muži zůstalo nezvěstné.

Po nezvěstném letadle bylo záhy započato pátrání nejprve ve vzduchu a posléze i britskými loděmi na vodě. Již od úterý 9. listopadu však bylo stále více zřejmé, že cíle nebude dosaženo. Vedení reprezentace se vrátilo předčasně se zbylými hokejisty zpět do Československa ze zájezdu, který měl čítat ještě dalších pět utkání. Tělo pilota havarovaného letadla bylo nalezeno v průlivu mnoho dnů po katastrofě.

V Československu se zatím rozšířily spekulace o tom, že letadlo nehavarovalo a hráči s jeho pomocí emigrovali. Příbuzné šesti ztracených hokejistů vyšetřovala a jejich životy na další roky nepříjemně ovlivnila z tohoto důvodu i StB.

Úmrtí šesti hokejistů poznamenalo také československou ligovou soutěž. Poslední mistrovský titul sice získalo bez ztráty bodu LTC Praha, ale jeho dlouholetý jediný vážný soupeř I. ČLTK Praha naopak bez zisku byť jediného bodu sestoupil. Chyběl mu především zřejmě brankář Jarkovský.Československá hokejová reprezentace naopak i bez mrtvých pěti mistrů světa z roku 1947, stříbrných medailistů z olympijského turnaje 1948 a dvojnásobných mistrů Evropy ze stejných let vyhrála Mistrovství světa v ledním hokeji 1949.

Zdeněk Jarkovský (3. října 1918, Nový Bydžov – 8. listopadu 1948, La Manche) 

S hokejem začínal ve svém rodišti, roku 1941 započal hrát za I. ČLTK Praha, kde se také stal mistrem ligy téhož roku. Za národní mužstvo nastoupil na dvou světových šampionátech, 1947 a 1948, které se konalo v rámci olympijských her. Jarkovský zemřel při leteckém neštěstí při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna nad kanálem La Manche. V roce 1968 byl vyznamenán titulem zasloužilý mistr sportu in memoriam.

 

 

 

Zdeněk Švarc (16. prosince 1919, Praha – 8. listopad 1948, La Manche) 

Hrál v klubech LTC Praha, HC Stadión Praha a I. ČLTK Praha. Švarc zemřel při leteckém neštěstí při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna nad kanálem La Manche. V roce 1968 byl vyznamenán titulem zasloužilý mistr sportu in memoriam.

 

 

 

 

Vilibald Šťovík (9. října 1917 Praha – 8. listopadu 1948 La Manche)

byl československý lední hokejista, mistr světa z roku 1947 a člen stříbrného mužstva z olympijských her v roce 1948 ve Svatém Mořici. Zemřel při leteckém neštěstí při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna nad kanálem La Manche.

 

 

 

 

Miloslav Pokorný (5. října 1926, Praha – 8. listopad 1948, La Manche)

Za žáky a dorost hrával za LTC Praha, v nejvyšší soutěži nastupoval za SK Podolí, později LTC Praha. Československo reprezentoval na dvou mistrovstvích světa 1947 a 1948, které se hrálo v rámci olympijských her. Pokorný zemřel při leteckém neštěstí při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna nad kanálem La Manche. V roce 1968 byl vyznamenán titulem zasloužilý mistr sportu in memoriam.

 

 

 

 

Ladislav Troják (15. června 1914, Košice, Uhersko – 8. listopadu 1948 při pádu letadla nad kanálem La Manche)

československý hokejista (útočník), první Slovák v reprezentačním výběru Československa a zároveň i první slovenský hokejista s titulem hokejového mistra světa z roku 1947.

Jednalo se prvního Slováka v československé reprezentaci, který byl i fakticky prvním mistrem světa, jenž pocházel ze Slovenska. Dokázal se prosadit v silné konkurencii českých hokejistů v lize a dostal se do československého národního mužstva. Vynikal kombinační hrou, rychlým bruslením, skvělou přihrávkou a vynikajícím bráněním. Dne 30. listopadu 2002 byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje. Na jeho počest a památku je po něm pojmenována košická Steel-aréna - viz obrázek. 15. března 2011 byl společně s Bohumilem Modrým uveden do Síně slávy IIHF.

 

Karel Stibor (5. listopad 1924, Praha – 8. listopad 1948, La Manche)

Jednalo se o odchovance LTC Praha, v roce 1944 se stal mistrem českomoravské ligy, po osvobození trojnásobným mistrem ČSR (1946, 1947 a 1948). Československo reprezentoval na dvou mistrovstvích světa 1947 a 1948, které se hrálo v rámci olympijských her. Stibor zemřel při leteckém neštěstí při letu československého reprezentačního mužstva z Paříže do Londýna nad kanálem La Manche. V roce 1968 byl vyznamenán titulem zasloužilý mistr sportu in memoriam.

 

zdroj Orli Znojmo,cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář