Jaká byla vaše cesta k hokeji? Proč vás vůbec zlákal vrcholový sport?

„Jasná. V Pardubicích, odkud jsem, byl sportem číslo jedna, obdivoval jsem hokejisty, a jakmile jsem začal hrát, chtěl jsem být nejlepší. O vrcholovém sportu jsem nepřemýšlel, chtěl jsem hrát a neustále se zlepšovat.“

V kolik jste musel vstávat? Když si vybavím svoje období krasobruslení, budík pravidelně zvonil ve čtyři ráno.

„Vím to přesně, protože krasobruslařky trénovaly před námi od pěti od rána do šesti. My měli trénink od šesti do sedmi. Jako žák jsem tedy pár let vstával dvakrát týdně v pět.“

Jak se díváte na krasobruslení? Dá se podle vás s hokejem srovnávat?

„Tyhle sporty spojuje pouze led a brusle. Krasobruslení je spíš umění, souhra s hudbou, individuální sport… Zkrátka samé opaky hokeje. Tyhle sporty jsou úplně jiné, nedají se porovnávat.“

Malí hokejisté dnes chodí na hodiny k trenérkám krasobruslařů, kde se třeba učí přešlapovat a podobně. Zažil jste to také?

„Když jsem byl malý, tak nic takového nebylo. Navíc jako brankář jsem tohle nepotřeboval, mám i jiné brusle. Takže mě se to netýkalo, ani v Pardubicích taková praxe nebyla. Slyšel jsem, že snad v Americe se to praktikovalo. Nikdy jsem to ale na vlastní oči neviděl.“

Měl jste někdy opravdovou chuť s hokejem seknout?

„Když jsem měl chuť přestat, tak jsem na rok skončil a pak jsem se zase vrátil. Důvod byl jediný: Neměl jsem v sobě tolik motivace do tréninků. A když není chuť, je lepší to nedělat. Nakonec jsem si dal pauzu dvakrát.“

Jaké jsou pak ty návraty?

„Když to člověk miluje a má dobré lidi kolem sebe, není co řešit. Nebudu říkat, že je to snadné, ale dá se do toho zpátky vklouznout.“

 

Zvažoval jste kariéru i kvůli nějakému zranění?

„Určitě, dostihlo mě jedno těžké zranění kolene. Naštěstí se stalo na konci sezony, tak jsem se mohl dát přes léto dohromady. Posledních deset patnáct let mě hodně bolela třísla, takže jsem zameškal pár zápasů a byly sezony, kdy jsem si je utrhl, šel na operaci. To jsou pro brankáře nepříjemné věci.“

Bál jste se o sebe někdy v bráně? Přece jen ty puky nelétají s lehkostí sněhové vločky.

„Určitě. Člověk se ale musí naučit strach překonávat. Musím říct, že výstroj se neskutečně zlepšila. Oproti mým začátkům je to dnes něco naprosto jiného. Samozřejmě že máte nějaké podmíněné reflexy, ale už se nemusíte toho puku bát, protože výstroj vás dokonale ochrání.“

Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?

„Určitě vítězství v Naganu na olympiádě a dva Stanley Cupy s Detroit Red Wings."

Dá se říct, co je víc?

„Pro národ je nejvíc olympiáda, která je jednou za čtyři roky, ale trvá jenom čtrnáct dní. Je hrozně rychlá. Pro město je zase tím hlavním Stanley Cup. Trvá dva měsíce, je to hrozně moc bitev, hodně válek. Je to náročnější, zdlouhavější. Na olympiádu musíte přijet v té nejlepší formě, a když to nevyjde, tak čekat další čtyři roky. Těžko říct.“

Dostal jste se i do hokejové síně slávy, k tomu vám samozřejmě gratuluji. Co to pro vás znamená?

„Pro hokejistu je to výjimečné ocenění. Není to Stanley Cup, uznání za individuální výkon, je to ocenění za celoživotní dílo. Za to, co člověk udělal pro hokej a pro svoje fanoušky. Když člověk hraje, tak o tom nepřemýšlí, ale když končí a někdo ho takhle ocení, je to krásné.“

Uvažoval jste někdy, že byste své zkušenosti předával trénováním?

„Trénování mě nebaví, nemám to nějak v sobě. Když děti nebo kdokoli přijde, řeknu svůj názor. Nikoho neodmítnu, ale nemám tu touhu, že bych trénoval mužstvo nebo brankáře. Mezi kamarády mám trenéry, ale vím, že to ve mně není, tak se do toho nechci nutit.“

Jakou radu byste dal mladému nadějnému klukovi, aby se z něj stala taková hvězda jako vy?

„Ať je do toho hokeje zapálený, nedá se rozhodit nějakýma špatnýma gólama. Zítra je nový trénink, nový zápas. Všechno se dá napravit.“

My herci jsme pověrčiví. Měl jste nějaký rituál, než jste vstoupil na led?

„Vyloženě rituál neprobíhal, ale skoro vždy jsem si bral na zápas nově omotanou hokejku.“

Když jsem dělala balet, tak mi trenéři zakazovali lyže. Je nějaký sport, který se zakazuje hokejistům?

„Žádný, ale kdybych dělal nějaký nebezpečný sport a zranil se, tak by byl asi problém. Jezdil jsem lyžovat i během sezony, byl to pro mě relax a udržovalo mě to v dobré kondici, ale kdyby se něco stalo, byl by to určitě průšvih. To je bez debat.“

Když se rozhlédnete po zahraničních hokejových klubech, našel byste nějaký talent, na který budeme jednou tak hrdí jako na vás?

„Myslím, že neustále vyrůstají noví talenti. Výbornou sezonu měl třeba Jirka Hudler, který byl v top desítce nejlepších hokejistů. Ve dvacítce jsou kluci, kteří jistě budou patřit ke světovým hokejistům, ale zatím je brzo takhle předvídat. Hokej bude pořád mít svoje místo. Možná jsme teď měli méně úspěchů než před deseti lety, ale nemůžeme být pořád nejlepší na světě. Uvidíme, jak to letos dopadne, jsme jedni z favoritů, já se na to těším a samozřejmě budu fandit!“

Jak jste přišel k vašemu číslu 39, které jste nosil na dresu? Je to vaše šťastné číslo?

„V Pardubicích jsem měl číslo 9 po jednom obránci, který byl zrovna zraněný, přelepili mi na dresu jeho jméno mým a ta devítka mi pak už zůstala. Když se mě v Buffalu zeptali, tak jsem chtěl tu devítku zachovat, ale někdo ji už měl, tak jsem si před ní přidal trojku a 39 byla na světě.“

V taneční soutěži StarDance jsem se seznámila s hokejistou Martinem Procházkou. Co kdyby vám tuhle soutěž také nabídli?

„Přišli s tím za mnou už třikrát, ale jsem tak zaměstnaný, že bych to nezvládl. Mluvil jsem s klukama, kteří to dělali, a řekli mi, že pokud nevypadnete hned na začátku, je to šestiměsíční dřina. Takže se pravidelně omlouvám a myslím, že tomu tak bude i v budoucnu.“

 

Několikrát jsem vás potkala v divadle. Chodíte do něj rád?

„Divadlo mám rád, je hezké, ale nejsem pravidelným divákem. Tak dvakrát třikrát za rok jdu, takže to byla shoda náhod, že jsme se viděli. Naposledy jsem byl na baletu, ale to jsem byl pouze jako doprovod.“ (směje se)


Když jsme se fotili, hodně vám to v lékařském slušelo. Zahrál byste si v Ordinaci? Všechny mé kolegyně by z vás byly jistě paf.

„Teď jsem si zahrál maličkou roličku v připravovaném seriálu Rudyho má každý rád, ale necítím se jako herec, takže se z Ordinace předem omlouvám.“

Dlouhá léta jste žil v Americe. Co bychom se mohli od Američanů naučit a co zase oni od nás?

„Američani kladou víc než Češi velký důraz na rodinu, který pochopíte, až když jste tam déle. Velmi si váží své práce, je tam velká konkurence, tak se snaží být v ní nejlepší. My zase máme nezaměnitelný smysl pro humor, který Američani postrádají.

Co vám tam nejvíc chybělo?

„Nic. Když jsem hrál hokej, byl jsem spokojený. Samozřejmě mi trvalo, než jsem se naučil anglicky, takže ta komunikace ze začátku malinko vázla. Když je člověk v nové zemi, není to jednoduché. Jakmile se ale zabydlíte, není problém.“

Je nějaký sen, který byste si chtěl ještě splnit?

„Pořád mám nějaké sny. Jsou to maličkosti každého dne. Kdyby člověk před sebou neměl sny nebo přání, tak je zralý na umření…“

Když jste přijeli z Nagana, všichni křičeli: Hašek na Hrad. Co vám prolétlo hlavou?

„Druhý den jsem jel do Ameriky, kde mě čekalo pokračování v tamní lize. Takže to skandování mi bylo fuk, hrál jsem hokej. Tečka.“