Ema Pechová, rozená Ema Pešková, se narodila první den roku 1869 v Jičíně. Pocházela z herecké rozvětvené rodiny. Už její rodiče Marie a Josef Peškovi působili jako herci u společnosti Elišky Zöllnerové. Emu od dětství však vychovávali prarodiče v Jičíně, kde rovněž navštěvovala měšťanskou školu. Se svým manželem Ladislavem Pechem (1866 – 1942), se kterým se seznámila na svém první angažmá u společnosti Františka Pokorného, měla dceru, herečku Marii Pechovou – Waltrovou (1897 až 1978) a syna Ladislava Pecha (1906 – 1989), kterýžto se pod pseudonymem matčina dívčího jména zapsal do srdcí generací divadelních a filmových diváků pod jménem Ladislav Pešek. Divadelnictví se věnoval rovněž Emin zeť Rudolf Walter (1894 – 1966), jež byl známým brněnským divadelním režisérem a vnučka Olga Walterová – Zezulová (1922 – 2001).

Již odmalička Ema Pechová tíhla k divadlu. Nejenže lásku k tomuto oboru zdědila po rodičích, ale zejména od návštěv představení společnosti Františka Pokorného, u které v květnu 1885 získala své první angažmá (jak již bylo řečeno, zde se seznámila se svým budoucím manželem). S manželem přešla v září 1885 do divadla v Brně. Krátce působila v kočovné divadelní spolčenosti Františka Trnky. Později hrála v Plzni (1893 – 1900), kam ji přijal samotný Vendelín Budil.

Na neuvěřitelných třicet pět let se její štací stal činoherní soubor Národního divadla v Brně (1900 až 1935), kde vystupovala se svým mužem a dalšími příbuznými. 16. května 1935 z divadla odešla na odpočinek. Dále se však na brněnskou scénu vracela v pohostinských vystoupeních (například v letech 1939, 1943 a 1947). Při slavnostních oslavách padesátého výročí založení Národního divadla v Praze dokonce 25. listopadu 1933 vystoupila na této scéně v roli Horačky v premiérovém představení „Maryši“ bratří Mrštíků. Její brněnská domovská scéna jí v pozdějším věku také prokázala úctu, když získala příležitost zahájit sedmdesátou sezónu tohoto divadla v roli babičky v Jiráskově „Lucerně“. Mnohokrát pohostinsky vystupovala i v novém Svobodném divadle. Své pohostinské vystupování musela však omezit, nejdříve kvůli zdravotním problémům, a poté kvůli vysokému věku.

Na začátku své herecké kariéry vytvářela postavy mladých a temperamentních dívek. Po příchodu k Budilovi do Plzně se vypracovala k charakterním postavám a výrazně obohatila svůj herecký rejstřík. V této době hrála například Kristýnu v „Našich furiantech“, Perditu v Shakespearově „Pohádce zimního večera“ a Nerissiu v „Kupci benátském“. Po příchodu do brněnského Národního divadla se z ní stala skvělá a vynikající dramatická herečka. Vystupovala v rolích mladých hrdinek a zralých žen v dramatech a konverzačních komediích Shakespeara, Ibsena, Wilda, Zeyera, Moliéra a dalších domácích a světových dramatiků.

V období 1. světové války se přehrála z rolí dívek a žen do postav babiček, milujících matek a chův (Hlubinová ve Šrámkově „Měsíci nad řekou“, Kohoutová v Šaldově „Posledním muži“, babička v „Lucerně“, laskává a moudrá babička v „Babičce“ a další). K těmto rolím ji předurčovala laskavá, malá a kulatá postava. Hrála skoro ve všech dramatech Jiřího Mahena. Mahen jí složil hold, když pro ni v roce 1933 napsal divadelní hru „O maminku“. Ve svém hereckém projevu vycházela z realizmu. V gestu a v mimice byla střídmá a vyhýbala se zbytečnému přehánění. Zejména kladla důraz na mluvené slovo (které často využívala v rozhlase a v při recitacích).

Ema Pechová se zapsala i do dějin československé kinematografie krásnou rolí maminky hlavního hrdiny Dr. Aloise Pecha (Hugo Haas) v komedii Martina Friče MAZLÍČEK (1934). Vytvořila zde roli milé a laskavé maminky, která se stále s láskou a obětavostí stará o svého osmadvacetiletého syna, který ji rovněž velmi miluje. Tento film je jediným filmovým dokladem herectví této herečky, která zde udivuje a dojímá realistickým a věrohodným spodobněním dobré, moudré a laskavé ženy. Bohužel špatný a slabý zrak ji znemožnil další působení ve filmu, ve kterém mohla vytvořit i jiné role milujících matinek a tetiček.

Byla rovněž známou pedagožkou na brněnské Státní konzervatoři, kde učila v letech 1920 – 1936 (vychovala zde několik našich nejpřednějších herců: Vlastu Matulovou, Jarmilu Lázničkovou, Karla Högera i vlastního syna Ladislava Peška). U studentů byla oblíbená zejména svým mateřským přístupem. Významná byla také Emina práce pro brněnské studio Československého rozhlasu, ve kterém působila od jeho začátků a také po odchodu do penze (př. hra „Pod Mléčným lesem“). Její herecké monology z inscenací byly také hojně vydávány na gramofonových deskách („Babička“ či „Peer Gynt“ od Henrika Ibsena).

O skvělém herectví Emy Pechové vypovídá také řada ocenění a titulů, které získala. Jako první mimopražská herečka získala Státní cenu za herectví (1925), při odchodu na odpočinek se stala první čestnou členkou Zemského divadla v Brně (1935), stala se dokonce čestnou členkou Národního divadla v Praze (1949). Od komunistického režimu byla poctěna Řádem práce (1954) a titulem Zasloužilé umělkyně (1959).

Velmi jí ranila smrt milovaného manžela, kterého přežila o celých dvacet tři let. Legendární a významná herečka brněnského divadla zemřela 2. prosince 1965 v Brně v neuvěřitelných devadesáti šesti letech. Je pohřbena po boku svého manžela, blízko čestného pohřebiště brněnského Ústředního hřbitova. Na náhrobku má tato velká žena napsáno pouze: „Ema Pechová – česká herečka“.

Jarda "krib" Lopour

zdroj ČSFD.cz