Je nějaký rozdíl mezi tím hrát ve filmu nebo v pohádce?

Svůj projev musíte vždy přizpůsobit žánru, ve kterém hrajete, a postavě, kterou máte ztvárnit. Člověk by byl sám proti sobě, kdyby měl ve svém hereckém rejstříku jen pár obecných „šuplíků” a z nich střídavě čerpal. Na druhou stranu charakter postavy samozřejmě určuje vize scénáristy a pana režiséra, já se do ní ale snažím vždy vtisknout něco svého. Z tohoto pohledu je rozdíl vždy, každé natáčení je jiné. Ale co se týče nálady na natáčení, tak ta se podle žánru neliší. Po práci se bujaře „večírkuje“ jak na komedii, tak na pohádce!

Jaká je vaše vysněná role?

Já o rolích raději nesním a ambice mám schované někde hluboko v podvědomí. Je to takový pud sebezáchovy. Takhle vím, že zpětně nebudu zklamaná. Obecně mám víc štěstí než rozumu, takže jsem příjemně překvapená, jak se to kolem mě hemží. Ale nic není nastálo a nedá se na to spoléhat. Mám ale ráda výzvy. A ta největší, se kterou jsem se doposud setkala, byla asi role Niny Zarečné v Rackovi ve Stavovském divadle.

Hrála jste již s několika herci či herečkami, kteří se v branži pohybují delší dobu. Dali vám nějaké rady do budoucna?

Jsem tím obklopena a jsem za to moc ráda. Mými hereckými pedagogy na škole jsou herci Národního divadla Eva Salzmannová a Alois Švehlík. S nimi jsme prožili intenzivně tři roky nasávání rad a zkušeností. Teď nás čeká premiéra absolventského představení, takže už jsme vhozeni do vody, uvidíme, jak poplaveme… Nemůžu zapomenout také na všechny herce, herečky a režiséry, se kterými jsem se setkala při zkoušení inscenací v Národním divadle. Bez jejich rad bych se na to jeviště bála postavit.

S kým jste si padla do oka, s kým se vám hrálo nejlépe?

To se nedá říct jmenovitě. Nebo vlastně dá, ale bylo by to na děsně dlouho. Například o Národním divadle jsem si myslela, že vztahy v souboru jsou tam spíše odosobněné a chladné. Musím ale uznat, že to tak vůbec není, anebo jsem měla vždy obrovské štěstí na kolektiv, jímž jsem byla obklopena. A natáčení, to je pro mě něco jako letní tábor, na kterém je vždy vedle spousty práce i spousta skvělých lidí. Mnohá přátelství trvají i po natáčení.

Do kin přichází nový český film Probudím se včera, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. Jaká byla práce na něm?

Tak to byl ultra zážitek! Nezapomenutelné natáčení, přiznám se, že doposud moje nejmilejší. A je to právě kvůli těm lidem, kterými nás pan režisér obklopil. Jak herečtí kolegové, tak celý štáb. Dobrá nálada nás neopouštěla ani po sedmnáctihodinové směně.

Prozraďte, co bylo na natáčení filmu nejnáročnější?

Právě tyto dlouhé směny, při kterých se povětšinou natáčely velké hromadné scény s desítkami komparsistů. Musí se tam naplánovat každý krok. I když s tou bandou, se kterou jsme tam byli, jsme si to vždy dokázali nějak zpříjemnit. Snad až rozčilená jsem ale byla při natáčení na plovárně. Samozřejmě, že na plátně to vypadá, jako by bylo třicet stupňů, ale já myslela, že zmrznu!

Jak dlouho a kde jste ho natáčeli?

Film má dvě časové roviny, současnost a rok 1989, do kterého se hlavní hrdina vrací za svou láskou. Pro štáb to muselo být trochu schizofrenní, střídaly se jim pod rukama dvě party herců. Bylo to jako dva filmy v jednom, takže jsme se na place vůbec nepotkávali, nebo jen letmo míjeli. Naše dějová linka se natáčela něco přes měsíc převážně v Litoměřicích a pár záběrů taky v Praze.

Jaká byla spolupráce s idolem mnoha dívčích srdcí Jiřím Mádlem? Je veselý a usměvavý i mimo kameru?

Je to nesnesitelně ubručený starý chlap, je s ním strašná nuda a poslouchá divnou muziku! (smích) I přes to přese všecko ho mám ráda.

Čím si myslíte, že by mohl oslovit mladší generaci a čím zase tu starší?

Jirka nebo film? (smích) No tak Jirka už řadu let oslovuje všechny generace dam a dívek. Čím, to se musíte zeptat jich. A film vzbuzuje ve starších generacích nostalgii a v nás mladších ročnících srandu a údiv nad tehdejšími poměry - například. To jsem odkoukala z reakcí na různých předpremiérách. Zkrátka každý si tam něco najde.

Jak dlouho vám trvá naučit se roli a co vám v tom pomáhá?

U filmu stačí krátkodobá paměť. Naučit se pár obrazů, které se mají v nastávajících několika dnech točit. Na divadle je to složitější. Je potřeba mít text pevně usazený a sypat ho tzv. „na autopilota”. Pak se dá teprve tvořit a vymýšlet, co dál s postavou. Mně to jde ještě docela pomalu, ale hlava už si začíná postupně zvykat. Hra od hry to jde rychleji. Moje učební metoda je naložit se do pořádně horké vany a nevylézt z ní, dokud neumím, co potřebuji. Tam mi to jde nejlíp, ale pak mám zkroucené texty a rozmočené prsty… (smích)

Co nejveselejšího jste před kamerou zažila?

Na natáčení Probudím se včera jsem dostala při jednom z mála vážných dialogů s Jirkou půlhodinový záchvat smíchu, muselo se kvůli mně přerušit na chvíli natáčení. Prvních patnáct minut se pan režisér usmíval, pak už jsem ho tím začala trochu štvát, ale nešlo si prostě pomoct!

Hrajete i v divadle. Jaký je podle vás zásadní rozdíl mezi filmem a divadlem?

Práce v divadle je kontinuálnější proces. Premiéře předchází zpravidla dva měsíce zkoušení, někdy i více. No a potom se reprízuje a člověk má šanci to pokaždé zahrát trochu jinak. Je to v jemnostech. Něco vylepšit, něco i nechtěně pokazit, ale při další repríze se to pokusit opět napravit. Divadlo žije a herec pro něj v tu chvíli dýchá. Ve filmu je to jiné. Máte sice možnost se několikrát opravit a věříte, že režisér a střihač do filmu použijí opravdu ten nejlepší záběr. Ale jakmile padne poslední klapka, materiál se zakonzervuje a vy nemáte šanci už nic zahrát jinak. Proto se na své filmy dívám vždy jen jednou, na premiéře, ze zvědavosti. Většinou se totiž na sebe naštvu a najdu milion sto věcí, ve kterých jsem sama se sebou nespokojená.

Často vás srovnávají s Libuškou Šafránkovou, kdo je ale váš herecký vzor?

Stejně tak jako o rolích nesním, nemám ani svůj herecký vzor. Nechci nikoho napodobovat. Ale lidé, od kterých čerpám inspiraci, je kolem mě mnoho. Nezapomenutelná ale byla setkání například s paní Vlastou Chramostovou při Babičce, ta je bezpochyby morálním vzorem pro většinu našeho národa, včetně mě.

Proč jste se dala na studium herectví, co vás na tom zaujalo?

Neumím to jednoduše vysvětlit. Díky Hance a Standovi Nemravovým jsem měla k divadlu velice kladný vztah už od- malička a pod jejich rukama jsem k herectví dorůstala a budovala si k divadlu velmi kladný a silný vztah. Tehdy jsem přijímačky nebrala moc vážně, chtěla jsem studovat „normální” obor, ale teď si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného. I když to, jestli budu mít práci, bude vždy záležet na vůli jiných, což mě dost znervózňuje. Ale zatím ta vůle je a jsem za to šťastná.

Byla jste odmalička exhibicionistka?

Vezmu-li v potaz všech těch x VHS kazet s mými různými vystoupeními, od žvatlajícího mimina přes besídky ve školce, ve škole, vystoupení s Hradišťánkem, vystoupení na hradišťské ZUŠce až k nějakým samovolným exhibicím na rodinných oslavách, troufám si říct, že ano. Byla jsem taková cvičená opička na klíček. „Evičko, zazpívej, ukaž, předveď…” a já měla vždycky něco v rukávu.

Máte na jevišti nebo před kamerou trému? Čím se jí zbavujete?

Trému mám vždy! A i když to zní divně, uklidňuje mě to. Tak to má být, zdravá tréma před každým vystoupením. Naopak když ji nemám, jsem tak nějak podivně a o to víc nervózní, něco není v pořádku. Snad to dává smysl. (smích)

Hrajete radši kladné nebo záporné hrdinky?

To se nedá říct… Hraju ráda všechny hrdinky!

Ve svém prvním filmu jste hrála feťačku, jak to bylo náročné?

Byla to malá role, měla jsem tam jen čtyři natáčecí dny. Ale pokaždé tomu předcházely dvě hodiny v maskérně… Neseděla jsem tam kvůli mejkapu a rtěnce, ale kvůli modřinám a vpichům a maštění vlasů… Jednou jsem zkusila jít tak po natáčení domů. No, cesta to byla veselá. Lidé přede mnou uskakovali a schovávali peněženky.

Jakou kinematografii máte vy osobně ráda? Jaký je váš oblíbený film?

Hudební i filmový vkus je u mě velice proměnlivý, závisí na náladě a momentálním rozpoložení. Ale film, na který mám chuť se dívat znovu a znovu, je The Fall od režiséra Tarsema Singha. Je to nejen úžasná vizuální podívaná, ale taky krásný dojemný příběh. Jo a Limonádového Joea jsem jako malá uměla nazpaměť!

Kdybyste dostala nabídku jít hrát do některého z nekonečných seriálů, přijala byste ji?

Já nevím. Mně osobně se tam moc nechce, ale určitě tím nepohrdám. Spíš naopak, obdivuji herce, kteří si i v takových podmínkách dokáží udržet svou laťku a za svou prací si stát. Vedle toho totiž excelují na jevištích různých pražských divadel, mnozí se věnují dabingu, rozhlasu a v neposlední řadě svým rodinám. Než jsem se v těchto kruzích začala pohybovat, byla jsem zabedněný odpůrce seriálů a reklam a vůbec všeho rádoby „komerčního”. Je jednoduché někoho odsoudit, když člověk nemá ani páru o tom, jak to chodí…

Chybí vám v Praze něco ze Slovácka?

Jo! Rodina, přátelé, příroda, cimbálovka, zabijačky, Jiné café, klub Mír a moravský klid.