Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan Vápeník

Jan Vápeník,*1978 - herec  

Narodil se v roce 1978 ve Zlíně. Vystudoval herectví na hudebně-dramatické oddělení Zlínské vyšší odborné školy umění. V letech 2001 – 2008 byl členem Západočeského divadla v Chebu, kde ztvárnil mimo jiné role Jerryho-Daphne v inscenaci Rád to někdo horké?, Mlynáře v Lucerně, Lorenza v Romeovi a Julii, Russe Riegela ve hře Jako naprostí šílenci, Antonia v Kupci benátském nebo Bobíka Bobbyho v Mrzáku Inishmaanském. V letech 2008 – 2012 byl členem Divadla Petra Bezruče, kde ho diváci měli možnost vidět například v titulní roli v inscenaci Bezruč?!, jako Hjalmara Ekdala v Divoké kachně, Marka v Pornohvězdách, Trania ve Zkrocení zlé ženy či politického předáka Závorku v dramatizaci románu Ivana Landsmana Pestré vrstvy. Od sezony 2012/2013 je členem Klicperova divadla v Hradci Králové. V současné době ho můžete vidět v roli Jana v Jedlíkách čokolády, jako doktora Bartolla ve Figarově svatbě a doktora Surdrega v Morgianě a nově v roli Žáby v inscenaci Richard III.

--------------------

Jan se narodil ve znamení Blíženců a jeho žena Káča o něm říká, že jich je v něm aspoň deset. Nejkrásnější věcí na světě je pro Jana srdečný smích. Za svůj největší úspěch považuje své děti, a také to, že s ním jeho žena snáší celý ten harcovnický život a občas se i zasměje. Jan má rád podzim, hlavně listopad, modrou barvu a dokumenty o mořích a nejlépe vorvaních, při kterých se epesně usíná. Potom spí tvrdě a bezesně. O čem však sní, je zahrát si bowling s Big Lebowskim. Téměř každé ráno jezdí na kole, a jinak k smrti rád odpočívá a umí báječně lenošit. A když nelenoší, tak třeba píše – nejvíc teď se svým synem do písanky, ale občas i nějaký ten vlastní textík. Jeho nejoblíbenějším zvířetem je pes Matěj. Jana jen tak něco nevytočí, ale momentálně nechápe, jaktože jsou komáři zase na vzestupu, kruci!!! Jan říká, že sláva je polní tráva, a když přemýšlí nad rolemi, nemá žádnou neoblíbenou. Ale neumí a nechce pracovat ve stresu, tedy spíše s lidmi, kteří uměle stres vytvářejí. Jeho vysněný divák mu po děkovačce koupí orosenou plzeň a řekne „Dobrý to bylo, já nevim, co všichni maj!“
Na osud sice moc nevěří, ale pak si vždycky zpětně řekne, že to tak vlastně mělo být.
Neví, co bude dál, ale chce, aby něco bylo.
A hlavně věří, že opravdu něco bude a že tu nejsme zbytečně.

Zdroj KD Hradec Králové,cz

 

„Kačenko, co kdybychom se stěhovali?“


Rozhovor s novou posilou hradeckého hereckého souboru – Janem Vápeníkem

Honza Vápeník přijal nabídku Klicperova divadla na herecké angažmá a v půlce prázdnin se odstěhoval i s rodinou z Ostravy do Hradce, aby – jeho slovy – začal nový život ve zdravějším městě. Kvůli divadlu se nestěhoval poprvé, před několika lety absolvoval cestu přes celou republiku, z Chebského divadla do Ostravy. Z Chebu se také známe, ze společné práce na jedné inscenaci mi zůstala vzpomínka na výjimečně talentovaného herce s mimořádně klidným, sugestivním a pevným hlasovým projevem, ten by snad ukecal i mrtvého, říkala jsem si tenkrát.

Tak jaký byl první den v nové práci, Honzo?
První den v Klicperáku byl v pohodě, jen nejsem zvyklý na tolik lidí v divadle. Na slavnostním zahájení se sešlo tolik zaměstnanců, že jsem měl oči navrch hlavy! Jo, všichni byli děsně milí a příjemní. Samozřejmě jsem byl trochu nejistý, že jo, ale po chvilce se všechno tak nějak obrousilo a bylo to fajn. Akorát si budu muset asi pořídit nějakej sešit a tam si dám fotky všech i se jmény a ve volným čase se to budu učit a drtit!

V jaké situaci tě vlastně zastihla nabídka z Klicperova divadla?
Myslím, že to bylo ve čtvrtek. Vrátil jsem se z divadla, hráli jsme nějaké krátké představení a děti už spaly. Že to byl čtvrtek vím, protože se moje Kačka dívala na svůj oblíbený seriál v televizi. Sedl jsem si k počítači, vklouzl na Facebook a ejhle koukám, je tam zpráva od Janiny Sloukové, tak jsem to přehrkal, chvilku tomu nevěřil a pak povídám, Kačenko, co kdybychom se stěhovali?

U Bezručů v Ostravě jsi odehrál pěkných pár rolí, hradečtí diváci si tě mohou pamatovat v roli Bezruče ve stejnojmenné inscenaci Martina Františáka. Jak se do tebe otiskly léta strávená v tomto ostravském divadle?
Ostrava je město plné industriálu a toho já velkým příznivcem nejsem, nicméně to město má neoddiskutovatelné drsněněžné horcestudené a v některých chvílích až srdce svírající kouzlo. A lidé, kteří tam žijí a pracují nebo tam žili a pracovali, jsou tím městem nadosmrti poznamenaní. Ale podobně je to i v Chebu, kde jsme předtím žili osm let.

Jaké bylo rozhodování, zda se s celou rodinou přestěhovat z Ostravy do Hradce?
Rychlé. V podstatě nebylo co řešit, rozhodl to za nás ostravský smog a nevůle některých pánů na radnici udělat něco pro ozdravení ovzduší v moravskoslezském kraji. Taky máme se ženou raději historická města a zdejší centrum je zkrátka a dobře epesní.

Ve kterém divadle jsi vlastně začínal?
V Otrokovicích, odkud pocházím, jsem byl zcela nevinně zatažen do zkoušení Broučků jednou slečnou, která se mi tuze líbila. Tam jsem poznal šéfa otrokovických ochotníků a báječného chlapa pana Milana Neorala, který v podstatě může za to, že jsem u divadla zůstal. Milan Neoral je kantorem, režisérem, knihovníkem, spisovatelem, filosofem života a člověkem, který má rád svou práci a dělá ji, tedy vlastně dělal, protože je již léta v důchodu, báječně. Připravoval mě i na přijímačky. Nastoupil jsem na VOŠku do Zlína a záhy se ocitl i na tamní profesionální scéně.

Jaká byla tvá cesta českými divadly?
Zlín, potom Cheb – krásné město, divadlo které dýchá lidmi, máme tam se ženou dodnes spoustu zásadních přátel. Chebští koneckonců přijedou na „Václava“ s Horákovou a Gottwaldem, myslím, že to stojí za to vidět. Ostrava a Bezruči, jedinečná šatna čurdistů, Francin jako šéf, divadlo, co jde na dřeň a někdy z něj pěkně bolí hlava a jindy tělo. No a teď to bude Hradec Králové – David Drábek, Jana Slouková a uvidíme, co všechno ještě! :-)

Zdá se, že pro tebe nebyl nikdy problém sbalit si kufry, vzít rodinu a vyrazit dělat divadlo tam, kam tě to zrovna srdcem i duší táhlo...
V první řadě musím říct, že ten celý přesun do Hradce nebyl problémem proto, že jsem na to nebyl sám. Bez mojí ženy bych nikdy nikam nejel. Kdyby řekla, že chce zůstat, tam kde jsme, ani bych se nehnul. Stěhování je vždycky děsná pruda a vždycky si říkáme, tak teď už je to ale fakt naposled a děsně tomu věříme. V Hradci bychom ale fakt chtěli zůstat, je tu moc hezky.

V čem ti přišel lákavý Hradec? Byla to otázka srdce anebo spíš rozumu?
Mám pocit, že to bylo tak padesát na padesát. Ten znečištěný vzduch v Ostravě a na straně druhé David, se kterým se známe dlouho, ale pracujeme spolu teď v Richardovi poprvé. Hrál jsem ve dvou Davidových věcech, mám rád, jak píše, trefuje se přesně do mě, řekl bych. :-) A samozřejmě Jana, se kterou jsem dělal Davidovu Andreu u Bezručů v režii Honzy Friče... Možná tam někde se to začalo pomalu koulet směrem ke Klicperáku.

Když jsi opouštěl ostravské divadlo, zcela jistě ses pomyslně ohlížel za svou kariérou, za tím, co všechno už máš za sebou. Na jaké role, inscenace, setkání vzpomínáš nejvíc?
A člověče, víš, že ani ne? Já na to ohlížení nějak nejsem. Naložili jsme maso, udělali s lidma z divadla grilovačku, dali jsme nějaké to pivko... Musím přiznat, že mi v jednu chvíli bylo moc úzko a líto, že jdeme pryč. A že nebudu na té naší šatně s Breťákem, Duškym, Lukinem, Přemou a Míšou. Mám je rád. Ale ptala ses i na role – bezesporu to byl Bezruč s Francinem a Martou Ljubkovou coby dramaturgyní a samozřejmě autory Ivanem Motýlem a Honzou Balabánem. Francin je takový něžný drtič, co tě rozseká a v tu nejnečekanější chvíli ti podá ruku a řekne, ty vole v klidu, to dáš. Je to prostě valach a já k němu mám blízko, aspoň myslím. :-) Zásadní bylo taky setkání s kolegou Lukášem Melníkem. Hodně pro mě znamenal příchod kolegů Ondry Bretta a Dušana Urbana a taky spolupráce s Honzou Mikuláškem na Divoké kachně, se kterou jsme měli jet na ibsenovský festival, leč nesehnaly se peníze na cestu, takže zase prd.

Jsi obecně člověk, který má rád nové začátky?
Nenávidím začátky jakékoli, ať v novém divadle či v nové inscenaci, nemám rád ani začátky nového dne, protože jsem člověk od přírody líný a nejraději jsem v tom svém maličkém kumbálku. To, že jsme se čtyřikrát stěhovali v podstatě přes celou republiku, je vlastně jen shoda náhod a už to nikdy nechci zažít, moc prosím.

Jak trávíš volné chvíle v novém městě?
Chodíme na prochajdy, taky do Jiráskových sadů s naší malou Kačenkou a s naším Janíkem, který jde do druhé třídy, zase jezdíme na kole, a byli jsme na ohňostroji na slavnostech Královny Elišky. Hradec je super v tom, že se tu pořád něco děje nejen pro děti, ale i pro rodiče.

Co tě výhledově čeká v této sezóně v Hradci? Jakou roli zrovna zkoušíš?
Inu, teď zkoušíme s Davidem Richarda, ve kterém mám roli, jež v žádném jiném Richardovi není. No a přezkoušel jsem Jedlíky, Figarku a Morgianu za Dušana Hřebíčka, tak doufám, že to moc nepokaňhám. Protože pan Hřebíček byl ve všech těch věcech výborný, až mě mrzí, že to nedohrává. Bez všech gest, klobouk dolů. No a co mě čeká dál, to netuším, to se teprve uvidí.

Ptala se Magdalena F. Gregorová
  zdroj KD HradecKrálové,cz

    

                                       

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář