Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jakub Uličník

Jakub Uličník,*16.6.1982 - herec

Narodil se 1982 v Kroměříži. Absolvoval brněnskou konzervatoř a poté muzikálové herectví na JAMU. Členem muzikálového souboru MdB je od r. 2006.

zdroj MdB,cz

Jakub Uličník (* 16. 6. 1982)

HairKuba pochází ze Šeleševic u Kroměříže. Po absolvování Konzervatoře Brno, kde maturoval ve hře Zdenka Kozáka Orfeus nejen v podsvětí v rolích boha Dia a Háda, byl přijat do ateliéru muzikálového herectví na JAMU do ročníku Láryho Koláře. V Městském divadle Brno nejprve hostoval a od 1. 8. 2006 se stal stálým členem muzikálového souboru.

Za svých studií na konzervatoři hrál v inscenacích Kdo hledá, najde, Probdělá noc nebo Poslední ze žhavých milenců. Na JAMU v divadelním studiu Marta se představil v hudební komedii Strašidlo cantervillské, v Gombárově původní hře Pavučina (The Fatal Story) a vystupoval v rámci koncertu Náš styl.

Kromě Městského divadla Brno si vyzkoušel hostování v Mahenově divadle ve hře A. Jiráska Lucerna a v Shakespearově Zkrocení zlé ženy.

Ferdinand, kd'E ste?V MdB si získal spoustu fanoušků ztvárněním pohodářského hippíka Woofa v muzikálu Hair. Následovala řada dalších větších či menších rolí: Jura (Koločava), 4. anděl, Janův spolužák Pavel (Svět plný andělů), Riff (West Side Story), Snažík (Zahrada divů), Geogrge Hugon (Nana), Námořník, Žnec, Duch (Bouře), Petr (Jesus Christ Superstar), Télemachos (Odysseia), Eda (Novomanželské apartmá), Šmíd (Ferdinand, kd´E ste?), Josef (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť), Bubulja (Cikáni jdou do nebe), Michael (Čarodějky z Eastwicku), Kristián (Markéta Lazarová), Stín (Osudová komedie – Peklo). Kuba byl součástí company v muzikálu Oliver! a účinkoval v koncertním představení Jazz Side Story.

Kuba také dostal příležitost ve filmové branži, když si zahrál Martina v psychologickém snímku Podzimní návrat. Tam se setkal i se svými kolegy z MdB Lukášem Kantorem, Zdenou Herfortovou či Pavlem Kunertem.

Mimo to je Kuba členem pěveckého tria Blbstein a skupiny All X.
 

zdroj Neoficiální stránky,MdB,cz

Rozhovor s Jakubem Uličníkem

Dita: Na začátku bych se Tě zeptala, jak ses vůbec dostal k hraní, co Tě vedlo k tomu stát se hercem?

Kuba: Jako dítě mě prostě napadlo, že by mě to bavilo. A to díky jedné paní učitelce, která se nám věnovala a přivedla mě k poezii. V osmé třídy přišla s tím, že existuje něco jako konzervatoř, což já jsem vůbec nevěděl. Tak jsem se přihlásil a od té doby jsem tady v Brně.

Dita: Takže Tě to bavilo už od dětství?

Kuba: No, já jsem to vlastně nějak moc nedělal jako dítě, protože jsem neměl kde. V Kroměříži žádné divadlo není, abych se mohl chodit dívat pravidelně. Takže asi až od konzervatoře.

Dita: Takže nejsi ani z divadelní rodiny?

Kuba: Ne, vůbec. Jsem z městečka, kde vůbec nic není.

Dita: No a když se vrátíš do školy - byl jsi vzorný student?

Kuba: Myslíš na základní škole?

Dita: Na konzervatoři…

Kuba: Já jsem nikdy neměl problémy s učením. Měl jsem vždycky docela hezké známky. Jediná trojka v životě, co mě potkala, byla na konzervatoři z baletu.

Dita: Líbí se Ti tady v Brně v Městském divadle?

Kuba: No jasně, já jsem strašně rád, že jsem po studiích mohl zůstat v Brně, protože se tady cítím být už doma. K tomu tady mám docela hezky rozžitý osobní život, tím pádem jsem rád, že mám práci v Brně a ještě k tomu práci v divadle, které opravdu funguje a neustále se plní a plní lidma a čeká se na lístky. Samozřejmě se ale vůbec nebráním tomu, abych třeba účinkoval i v divadle jinde.

Dita: A jaká byla Tvoje první role tady v MdB?

Kuba: Podle toho, jestli beru úplně první zkušenost, tak to bylo ve West Side Story a ve Světě plném andělů. Ale jako úplně první role byl Jura v Koločavě. Jako první stěžejní pro mě byly samozřejmě Vlasy.

Dita: A jaká je Tvoje oblíbená role?

Kuba: Moje oblíbená role? Tam začnu u těch Vlasů. Dá se říct, že to je zatím nepřekonaná role. Bylo to první, bylo to takové zásadní a ještě se mi to možná trošku povedlo, tak na to vzpomínám strašně rád. A poslední dobou mám radost, protože mě potkávají samé hezké role. Třeba Eda v Novomanželském apartmá, tak to mě strašně moc baví. V Čarodějkách – Michael. Nebo Josef samozřejmě. Jsem strašně rád, že si takovýhle věci můžu zahrát a zazpívat i přesto, že mi je tolik, kolik mi je. Líbí se mi spousta rolí a možná neexistuje žádná, u které bych řekl, tak tuhle bych hrát nemusel, to bych nechtěl.

Dita: Fakt?

Kuba: Něco samozřejmě může člověka víc bavit, něco míň bavit, ale kdyby k tomu přistupoval, jako že tohle se mi fakt nechce dělat, tak by se sám trápil. A nemá to žádnou cenu, protože toho diváka to nezajímá.

Dita: To je jasný. Máš nějakou vysněnou roli, kterou by sis chtěl v budoucnu zahrát?

Kuba: Tak vysněnou roli, no podle toho, jak se to vezme.

Dita: Něco, co bys fakt chtěl hrát.

Kuba: Jedna z mých vysněných rolí je asi Barney v konverzační komedii Poslední ze žhavých milenců Neila Simona, kterou jsme dělali na konzervatoři a já jsem toho Barneyho hrál. A to je úžasná věc, to byla dvou a půl hodinová konverzační komedie ze šedesátých let, plná úplně vynikajícího humoru. Je to o chlapovi, který má, dejme tomu, padesát pět let, možná šedesát. My jsme to hráli na třicet - ale právě proto bych si to jednou chtěl zopakovat, protože to určitě nemělo přesně tu charakteristiku, kterou to mělo mít. On má úplně všechno, žije úplně normálním životem. Má restauraci, manželku, je šťastný, ale chce si zkusit jednou v životě užít jinak. Jsou to tři obrazy se třemi ženami, každá je jiná a je to něco úžasnýho. A tohle bych si ještě jednou chtěl zahrát. Vrátit se k tomu a zkusit to někam posunout, aby to mělo smysl a nebylo to jen studijní představení. A nejlepší role, jaká existuje, je Merkucio v Romeovi a Julii, protože je to největší úchylák. A ještě samozřejmě Woof ve Vlasech.

Dita: Tak to je dobrá role.

Kuba: Ta je nejlepší.

Dita: A jak se Ti učí texty? Pamatuje se Ti to dobře, nebo s tím máš práci?

Kuba: Víc než se zapamatováním textu mám problém s tím, že mám strašně „línou pusu“. A potom taky s artikulací. Na konzervatoři jsem na to kašlal a na JAMU taky. Ale ne. Nekašlal jsem na to! Ale měl jsem být asi pečlivější, stejně jako mám být pečlivější teď. A spíš než s pamatováním textu mám problém ty texty namluvit, abych „nešumluval“ a aby mi bylo rozumět. Abych to mohl říct intonačně přesně, tak, jak chci, a nemusel se zaobírat tím, abych to vykousal.

Dita: A co improvizace? Improvizuješ často? Rád?

Kuba: Chtěl bych improvizovat často. Improvizuji rád, ale nevím, jestli mi to jde.

Dita: Já myslím, že jo.

Kuba: To je takový vítr, prostě v tom, že pokud to má tah, tak je to super. Dita: No jasně.

Kuba: Nemyslím úplnou improvizaci, ale to, že člověk se do toho snaží dát vždycky něco, co tam patří. Proto to taky člověk hraje a ne jenom čte. Mám to strašně moc rád a jsem obklopen lidmi, kteří jsou výborní improvizátoři a herci.

Dita: A už se ti někdy stalo, že Tě někdo dostal tak, že jsi nevěděl co dělat?

Kuba: Tisíckrát.

Dita: Vážně?

Kuba: Ne, že bych nevěděl co dělat. To se mi teda taky párkrát stalo, ale že se „odbourám“, to se mi stává neustále. Kolem mě je spousta talentovaných lidí a měl jsem je kolem sebe i na konzervatoři. Takže něco přijde a člověk se s tím musí prostě nějak vyrovnat a ono to ne vždycky jde. A právě to je skvělý a o to víc to člověka baví.

Dita: A jak to potom řešíš? Anebo to neřešíš, necháš to plynout?

Kuba: Tak podle toho, kde to je. Některé inscenace to unesou a lidé to uvítají. Ale pokaždé to samozřejmě nejde. A to je potom o tom, abychom se snažili být takoví profíci, aby to nikdo nepoznal.

Dita: A jaké role Ti jdou lépe – kladné, záporné?

Kuba: To nevím, jestli můžu posoudit já.

Dita: Tak třeba, které Tě baví víc?

Kuba: Tak určitě se člověk víc může odvázat, když… Kladné a záporné jsi říkala?

Dita: Jo.

Kuba: No tak rozhodně se hrají líp záporné. To je jasný.

Dita: To říkají všichni.

Kuba: V každé záporné roli můžeš najít něco kladného. A je tam velký prostor na to být prostě ďábel, dělat věci, které bohužel princové nemůžou. Ale jestli třeba úsměvné nebo smutné, tak to je úplně jedno. Mám rád také situaci, u které se člověk třeba nezasměje, ale zamyslí. Taky je to zajímavé.

Dita: Já se ještě vrátím ke škole. Proč sis vybral zrovna muzikálové herectví?

Kuba: Já od prvopočátku inklinuju k činohernímu herectví. Už od konzervatoře. A muzikálové herectví, to proto, že jsem činohru v úvozovkách vystudoval na konzervatoři a chtěl jsem se naučit třeba trochu lépe zpívat nebo se pohybovat, což se mi teda moc nepodařilo. A taky díky některým profesorům, jako je třeba Láry, který byl můj vedoucí ročníku na JAMU, jsem se začal věnovat muzikálu. A teď dělám obojí. Člověk asi nemůže říct, co má radši. Já jsem vždycky říkal, že mám radši činohru a že bych chtěl dělat činohru. Ale teď dělám obojí a strašně mě to baví. Muzikálové herectví je taky nějak věkově limitované. Teď se například objevila postava Darryla Van Horna v Čarodějkách, je to takový vyzrálý chlapík. Občas se něco takového objeví, ale jak bych použil frázi mého chlebodárce: „Devadesát procent literatury se zaobírá věkem od dospívání a končí někde ve dvaceti a zdar.“ Musím říct, že tady tuhle větu jsem koupil od našeho pana ředitele a strašně se mi líbila, protože jsem si uvědomil, že to tak opravdu je.

Dita: To je pravda.

Kuba: A dělal jsem muzikál jednoduše taky proto, že jsem nechtěl na vojnu.

Dita: Jak vypadá Tvůj pracovní den?

Kuba: Jak který. Většina tak, že ráno vstanu, jdu na zkoušku, pak rychle na oběd a večer je zkouška nebo představení.

Dita: Takže Ty jsi pořád v zápřahu.

Kuba: Úplně neustále. Což je super! Samozřejmě člověk si někdy potřebuje odpočinout, ale já jsem člověk, který potřebuje pořád něco dělat, protože jinak potom vymýšlí hlouposti a dělá průsery. Ale možná, že z toho jsem už trochu vyrostl.

Dita: Takže i ideální den by byl s prací?

Kuba: Ideální den je samozřejmě dnem volna, ale ten den volna přichází po týdnu práce. Tak bych to nazval. Protože kdyby byly všechny dny volné, tak bych se asi zbláznil. Jednoduše jsem strašně rád, že mám práci. Po škole jsem chtěl mít práci, to se mi podařilo, tak jsem šťastnej a teď se to budu snažit posouvat zas někam dál podle obrazu svého.

Dita: A chceš zůstat tady v Brně, nebo míníš jít třeba do Prahy nebo někam jinam?

Kuba: Já netoužím po Praze. Po muzikálových produkcích už vůbec ne. Nejezdím ani na konkurzy. Nebráním se tomu, když mě třeba někdy v budoucnu přizvou jako hosta. Zahraju si pěknou roličku v muzikálu – fajn, proč ne, je třeba vydělávat peníze. Ale vnitřně po tom netoužím vůbec. Co se týče hudebního divadla, tohle divadlo mě docela naplňuje a prostě z Brna nespěchám. Plánuju tady založit rodinu. Dá se říct, že v nějaké rodině už vlastně žiju. Mám se prostě v osobním životě strašně fajn a mám kolem sebe dva lidičky, kteří mě strašně moc naplňují. A mám tak nějak naplánováno, že s nimi chci strávit život. Samozřejmě říkám, nebráním se vůbec ničemu, budu–li moct hrát tam a tam, když to všecko zvládnu, nebude tím trpět nikdo a nic, tak budu strašně rád. Ale Praha rozhodně není mým cílem. Třeba tam budu, ale nemám takové ambice.

Dita: Když jdeš na jeviště, máš nějaký rituál?

Kuba: Jej, nemám. Člověk se soustředí na roli, kdyby měl mít před každým výstupem rituál, tak…

Dita: Tak se zblázní.

Kuba: To by byl docela blázen, no. Já si rád, když jsem nervózní třeba před premiérou, zahraju na klavír. Moc to neumím, ale dělal jsem to už na konzervatoři. Nevím proč, je to prostě takový můj rituál.

Dita: Býváš hodně často nervózní před představením nebo třeba před premiérou?

Kuba: Tak třeba předvčerejškem jsem jel generálku a moc jsem to nezkoušel, protože jsem byl ještě na zájezdě v Praze s Jesus Christ Superstar. To jsem byl strašně nervózní. Tréma je vlastně smysl pro zodpovědnost. Když je moc, tak to je drsný, ale já nejsem nějaký extrémní trémista. Ale jak kdy. Někdy mám před premiérou takovou malou dušičku a srdíčko.

Dita: A řešíš to nějak, nebo to prostě potom odejde samo?

Kuba: No řešit to nejde nijak. To můžeš udělat, když si myslíš, že to umíš. Ale ono to většinou opadne. Člověk přijde, řekne pár vět a ono to odejde. Anebo to zkazíš a je to ještě drsnější. To všechno má právě takový kouzlo, že divadlo je potom úžasný.

Dita: Taky jsi hrál ve filmu, tak to zkus srovnat. Co Ti přineslo víc? Co Ti připadalo zajímavější?

Kuba: Nevím. V moc filmech jsem nehrál. Je to úplně jiné. Je to samozřejmě práce. Je to kouzelné, ale není to úplně to nejkrásnější. Nejkrásnější je na divadle to, že když je člověk na jevišti, musí vždycky vše zahrát hned napoprvé a nemůže se vracet podruhé, potřetí. A navíc hlediště dýchá. Třeba když je zkouška a nikdo tam není, a pak najednou je plný sál, tak je to fantastické. A natáčení je zábava, protože je to pro člověka zase něco jiného a je to skvělý zážitek. Je to práce, i když já se s prací moc nesetkal, protože jsem natáčel jenom takové ty věci, které byly docela zajímavé. Ať už Podzimní návrat, nebo ten německý film. Tam to bylo strašně zajímavé pozorovat. Já jsem do nějakého seriálového točení nesklouzl. Taky by mě to nebavilo, nelíbí se mi to, ale zas je třeba si uvědomit, že je to práce a člověk se prostě nějak uživit musí. Nejde to mít někomu za zlé, ba naopak.

Dita: Divadlo Tě tedy naplňuje víc?

Kuba: Divadlo určitě, já si myslím, že je strašně málo filmových herců.

Dita: Já myslím, že hraní v divadle je možná i těžší než ve filmu. Ne?

Kuba: No ono je to jiné. Kamera vidí až do duše. To divadlo samozřejmě taky, ale je to tam trošku odlišné. Já nevím, jestli o tom můžu takhle povídat, protože po prvotní zkušenosti toho nevím moc, ale povídám to, co jsem zažil.

Dita: Dostáváš často dárečky nebo dopisy od fanynek nebo divaček?

Kuba: Někdy něco dostanu, ale není to často. Teď v poslední době je toho ještě míň než dřív. Možná taky proto, že jsem se ještě na některé věci nestačil ozvat. Ale nicméně – já to napravím. Mám to všechno schované. Potěšila mě úplně strašně jedna paní z Českých Budějovic. Přišel mi dopis od paní, já si bohužel nevzpomenu na jméno, které je, teď si to nepamatuju přesně, třeba sedmdesát šest let. A psala o tom, že má strašně ráda Městské divadlo a jestli bych jí mohl poslat autogram, že už je má posbírané od různých lidí. Všechny je zná prostřednictvím časopisu Dokořán, protože na představení vůbec nejezdí. Ale mapuje to takovýmhle způsobem a opravdu si o těch lidech dělá obrázek. Je zamilovaná do tohohle divadla. Člověka těší, že kromě sobě dělá radost i ostatním lidem, a k tomu je divadlo vlastně určený.

Dita: Takže z tohohle jsi měl v poslední době největší radost?

Kuba: Co se týče téhle stránky – jako od diváků, tak ano. Když někdo řekne – jo, bylo to hezký, mně se to líbilo, věřil jsem tomu, tak je to fajn.

Dita: A jak na Tebe působí, když už je v sále rozsvíceno, když vidíš, že lidé stojí v hledišti a tleskají?

Kuba: Tak to je super.

Dita: Takže to na Tebe působí dobře.

Kuba: To asi na každého. Když člověk vyjde na jeviště a lidé dávají najevo, že se jim to líbí, tak to je úžasné, a když se potom třeba i postaví při děkovačce, tak to znamená, že vůbec nelitují toho, že utratili peníze za představení, a je to příslib toho, že příště přijdou znovu. Co jiného si přát.

Dita: Teď trávíš dost času Čarodějkama z Eastwicku…

Kuba: To je strašně zajímavé představení. V republice vůbec není nic takového. Je to zajímavě obsazené a ty výkony jsou velice kreativní. Právě je tam spousta toho, o čem jsme se bavili, toho větru, těch věcí, které jsou prostě navíc, které to okoření. Scénář je výborně napsaný, muzika je velice dobrá. Já nemám rád moc muzikálů, protože si myslím, že ty nejlepší zůstaly v Americe. Čarodějky jsou současný muzikál a v současné době takových projektů nevzniká mnoho.

Dita: A jak se Ti líbil Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť? Bavilo Tě to?

Kuba: Já jsem se s tím trochu bil, protože jsem v tom hledal nějaké divadlo, nějakou psychologii, ale ona to opravdu je úžasná besídka pro děti a pro dospělé a je to koláž různých stylů. Nechci to shodit, aby to neznělo moc sprostě, to vůbec ne, ba naopak. Je to úžasné v tom, jak je to prostě a jednoduše myšleno a jak to dokonale funguje v té jednoduchosti, bezprostřednosti a čistotě.

Dita: Je to takové odlehčení.

Kuba: To je právě to, že není třeba hledat nějaké psychologie divadla. Lidé se baví na jevišti i v hledišti, je to show a můžeme zapomenout na to, že až vyjdeme z divadla, bude nás trápit nějaký problém.

Dita: Děkuju za rozhovor.

Ptala se: Dita (2007)

zdroj Neoficiální stránky MdB,cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář