Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antonín Brož

Antonín Brož,** 9. 9. 1895 - 10.12.1983 - herec 

Přední herec ostravského divadla pocházející z herecké rodiny, představitel milovníků a později též charakterově vyzrálých typů. Střídmý, ale výrazově tvárný projev umocňoval znělým hlasem a drobnokresbou povah. V divadle uplatnil i hudební a výtvarné nadání.         

Narodil se do herecké rodiny Karla (1851−1925) a Kateřiny (rozené Schneiderové, viz Činohra 19. stol., 1861−1951) B., na štaci Choděrovy společnosti. Z pěti sourozenců se herectví věnovaly sestry Růžena (provd. Opravilová, 1892−1976) a Marie (provd. Lhotová, podruhé Stejskalová, 1901−1987). Hudební nadání zděděné po otci rozvinul při studiu na varhanickém oddělení Státní konzervatoře v Brně (1912−15), kde byl jeho profesorem hudební teorie L. Janáček. První dětské role hrál u Šumovy společnosti, později působil u divadelní společnosti svého otce, kde se setkával s hostujícími umělci z Prahy nebo z Brna. 1915 musel narukovat, byl však přeložen k vojenské hudbě. V posledním válečném roce byl zproštěn vojenské služby a přidělen jako dělník do cukrovaru v Oslavanech. 1919 získal angažmá v činohře brněnského Národního divadla (kde statoval již za studií), 1922 přešel do Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě. V březnu 1940, kdy byla budova Národního divadla moravskoslezského zabrána Němci, se stal důvěrníkem činohry a spolu s J. Paclem se účastnil ministerských jednání o financích na adaptaci Národního domu, kam se české divadlo přestěhovalo. 1941 odešel do Prahy, kde žila rodina jeho bratra, plukovníka generálního štábu Jaroslava B., t. č. v zahraničí. Získal angažmá v pražské Uranii (1941–45) i příležitost k několika filmovým rolím. Po osvobození se na jednu sezonu vrátil do Ostravy. 1946 se stal krátce uměleckým ředitelem Divadla Těšínského Slezska v Českém Těšíně, kde založil samostatný operetní soubor, těšící se značné divácké oblibě. 1947 nastoupil do činohry Slezského národního divadla v Opavě, kde působil do konce 1953. Od 1. ledna 1954 získal vytoužené angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde zůstal až do odchodu do penze (1960) a kde i nadále pohostinsky vystupoval. 1959 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Zemřel nečekaně ve svém bytě v Ostravě-Porubě. (Úmrtí, lékařem stanoveno post mortem, bývá chybně uváděno též 22. či 29. 12. 1983.)

Herecké a hudební nadání plně rozvinul v Národním divadle moravskoslezském, kde se ujal i režijních úkolů. Při nich se jako nadšený malíř akvarelů uplatnil i s několika návrhy scén. Zprvu představoval zejména role milovníků, ale postupně se přehrál do charakterních postav a ve třicátých letech se stal výraznou oporou souboru. Od počátku disponoval značnou hereckou jistotou a jeho fyzické předpoklady (urostlá štíhlá postava) a zvučný melodický hlas mu, jako jednomu z nejmladších členů ostravské činohry, přinášely rozmanité role jinochů a mladistvých představitelů. Nepříliš mu vycházely role pasivních a nejistých mladých mužů, naopak temperamentním postavám dokázal vtisknout mladistvou energii a vitalitu. K jeho zdařilým rolím tohoto období patřil mimo jiné Petr Balbz v dramatu J. Vrchlického Soud lásky nebo Demetrius v Shakespearově veselohře Sen noci svatojánské. Byl herecky všestranný – zpíval v operetě a měl také pohybové nadání. Jako přední herec ostravské scény zaujal působivým energickým výkonem ve Werflově hře Království boží v Čechách, kde ztvárnil hlavní postavu Prokopa Velikého v režijním nastudování J. Škody. Stále více uplatňoval charakterotvorné prvky svého projevu a směřoval k lidsky bohatým a vrstevnatě prokresleným postavám. K výrazným dramatickým rolím patřil soudce v Langrově Periferii, Francek v Maryši a Mikuláš Dačický z Heslova ve stejnojmenné hře L. Stroupežnického. Po osvobození zaujal jako hrabě Rothulf v Jiráskově hře Gero. Po bezmála sedmiletém angažmá v Opavě, kde sehrál značný počet rolí, se 1954 vrátil do Ostravy. Uplatnil zde vyzrálé herectví širokého tvůrčího záběru, oproštěného od zbytečných gest, a směřujícího k úspornému civilnímu projevu. Snažil se zachytit podstatné charakterové znaky, vytvořit ucelený působivý a procítěný obraz postav často sdělující životní zkušenost. Takový byl i jeho kantor Václav Čížek v dramatizaci Raisových Zapadlých vlastenců, poslední B. velká role před odchodem do penze. Poté ještě několik let hostoval na scéně ostravského divadla.    

Vytvořil též několik epizodních filmových rolí (továrník Krutina, Muži nestárnou, 1942; papírník J. Nový Zlaté dno, 1942; ředitel hotelu,Paklíč, 1944; děkan, Únos, 1952). Ojediněle spolupracoval s rozhlasem (Případ JohnsonNeotesanciZávod ve stínuMeteor). 

autor Sylva Pracná

zdroj divadelní encyklopedie.cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář